Článek
Jenomže teď je jich tolik, že si je člověk skoro plete, složení herců je podobné, děj přibližně stejný. Pamatuju si doby, kdy jsme bez seriálů nemohli žít a byly středobodem našeho života. Ale tenkrát to býval jenom jeden a ten jsme si náležitě prožili. Každý díl jsme dopodrobna probraly vždycky s kolegyněmi v práci nad lejstry a pořádně prodiskutovaly vývoj děje. Chlapi to zase rozebírali u piva, a tak jsme si krátili své trochu nudné životy, kdy se jeden den podobal druhému.
Každá z nás chtěla být hlavní hrdinkou a stejně jako seriály jsme pak probraly ještě náměty k večeři a ruční pletení, předháněly se, kdo vymyslí lepší model, která sežene lepší maso na polévku a doveze z NDR nejlepší kozačky.
Jenomže taková Ina byla jenom jedna a my jsme si ani netroufly pomyslet na žádného Blažeje, protože v té době se podobné věci probíraly veřejně na podnikové komisi, řešila i rodinné trable. Když si na to dneska vzpomenu, dodnes nechápu, proč stejně byla tak vysoká rozvodovost.
Sama jsem byla členem několika komisí, jenom naše oddělení jich mělo tenkrát asi pět. Probíral se snad každý úkon našich zaměstnanců. Některé jen formálně, ale o některých věcech se pak vyneslo spousta informací neformálně, takže kdo s kým, o čem, pro koho, se prozradilo před sepsáním zápisu z jednání. Bývaly takové doby. Vlastně nám to asi zbylo dodnes, akorát teď už se potkávám jen s komisemi parlamentu v novinách. Jak si tak uvědomuji, komise máme hodně zažité a asi nic lepšího nevyplodíme.
No, ale proč měnit naše zajeté systémy? Co se osvědčilo, to se musí dopracovat k dokonalosti, nové věci, než se zdokonalí, mohou napáchat nevídané škody a když se nám komise osvědčily, tak proč si s tím lámat hlavu? Vždyť jsme pořád stejní, jak je vidět, charakteristika pana Větrovce, který hrál předsedu družstva v seriálu Chalupáři, na nás dokonale sedí. Prostě sem tam se najde potvora, ale paušálně jsme dobrý!
