Článek
Spory! Svých starostí mám dost, ještě si přidělávat starosti s cizími! Hájit čest a spravedlnost není nic lehkého, někdy se člověk snaží zbytečně a někdy s úžasem shledá, že soud má o cti a spravedlnosti jinou představu. Inu, každý máme jiný názor, jinou morálku a dnes už nejsou ani soudy zajedno. Takový je život, máme svoji vlastní optiku, zkušenosti, ovlivňují nás jiné okolnosti, proto se asi právníci nikdy neshodnou. Jak mám něco řešit s právníky, obvykle vím, že nakonec to budu muset rozštípnout sama. Oni se výsledku nedoberou. Takže soudit cizí spory je úplně kontraproduktivní.
Přemýšlím si o té slušnosti a chytám se tramvajového držadla. Ani se nestačím rozhlédnout, když slyším: „Sedněte si.“ Pode mnou najednou vstává hezká odbarvená pětadvacítka (nejmíň) a pouští mě na svou sedačku. „Ne, jenom seďte, já stejně hned vystupuju,“ odpovídám s úsměvem a rukou naznačuji, aby seděla, ale nenechá se přemluvit. „Jenom si sedněte, opravdu, já taky hned vystupuju.“ Tak jsem uposlechla dobře míněné rady a dosedla na zahřátou sedačku.
Čert vem spory, slušný lidi pořád existujou. A pozvánky na tramvajovou židli se mi začínají poslední dobou podezřele množit. Je to divné. Takové věci se mi dřív nestávaly, ani když jsem byla těhotná. Jen jednou, když mi sestra ušila šaty nabírané na břiše. A já si v nich přitom připadala docela štíhlá! No, ale tenkrát jsem to neřešila, i když mě to taky nepotěšilo. Jenže jak to teď přibývá, lámu si hlavu, jestli mě pouští proto, že vypadám tak dobře, aby si mohli myslet, že jsem těhotná nebo tak blbě, že už jim připadám tak stará. Jediné, co mě na tom uvolnění židle mate, je skutečnost, že nevím, zda je potěšující nebo je to škodolibost.
Ale v poslední době mě ve zprávách ujistili, že dobří lidé přece jenom pořád žijí. Vysílali reportáž, jak v nadílce sněhu nějaký slušný hoch pomohl staré babičce přejít silnici. Byla to asi nejvíc pozitivní zpráva, co jsem v poslední době slyšela, i když se to může zdát jako samozřejmost. Není. Daleko častěji se dočteme, že nějaký mladík praštil babičku nebo že na ulici někdo někoho pobodal, zprávy o tom, že se k sobě lidé chovají slušně a hezky, se opravdu moc nedočteme. A přitom takových příkladů je velmi potřeba.
Pro mne například byla cenná zkušenost, když byla maminka v domově pro seniory. Každý se děsí, když si pomyslí, že by v podobném zařízení skončil, ale vidět to zblízka je hodně poučné. Když jsem pozorovala babičky a dědečky, jak se k sobě chovali, jak byli ohleduplní a k sobě navzájem slušní, to byla opravdová škola. Byli přesně takoví, jak mě to doma babičky učily. Na konci života se asi názory přehodnotí, jankovitost mládí už je pryč, věci dostávají jiný význam, a každý se snaží o slušnost, protože je sám odkázaný na slušnost ostatních.
