Článek
Upřímně, mně už se to týká jenom napůl, protože dítko už mám odrostlé a samostatné, což je trochu úleva, ale postupně s každým rokem se blíží čas, kdy se toto označení přesune na ni a my s manželem se zařadíme do škatulky „senioři“. Ale zatím se na to netěšíme, protože si dlouho „užíváme“ trable s rodiči a vidíme, že stáří opravdu není pro sraby.
Po dlouhém období péče o maminku po cévní mozkové příhodě, která pozbyla soběstačnosti, přišla nemoc manželova tatínka a potom zbyla nemohoucí i jeho maminka, která je po několika operacích nechodící. Takže starosti máme od roku 2010 do teď. Ale už jsme si na to zvykli.
Oba jsme pracující a maminku máme v domově pro seniory, bohužel není schopná ani převozu, tak se u ní střídáme na návštěvách. Leží už tři roky, s tím souvisí, že je trochu nevrlá, ale měla hodnou spolubydlící, s kterou si docela rozuměly, a tak si na život v domově pomalu zvykla.
S koncem loňského roku přišly zdravotní potíže dalších členů rodiny z širšího příbuzenstva a maminka i s paní skončily před svátky v nemocnici, každá s jiným neduhem, snažili jsme se tedy, aby to maminka všechno zvládla a v novém roce se vše spravilo. Nějak jsem cítila, že ten letošní rok o moc lepší nebude. Člověk žijící pořád ve stresu občas začne o zdárném konci pochybovat.
Maminka to nakonec zvládla, před zápalem plic se uchránila, vrátila se zpátky do domova a pořád opakovala, že do nemocnice nechtěla, že už nikam nepojede a podobné hlášky. Věděli jsme, že jsou to nesmysly, protože nám bylo několikrát sděleno, že je ve vážném stavu a máme se s ní přijít rozloučit. To se, samozřejmě, nedozvěděla, návštěvy proběhly jako by nic, jenže období to bylo psychicky náročné a každé zazvonění telefonu nás vyděsilo.
Zažila jsem hodně momentů, kdy mě naše seniorky vyděsily. Jedna babička bydlela u nás, druhou jsem pravidelně navštěvovala, ale takové situace, jako s rodiči, jsem nezažívala. Když si na to vzpomínám, vlastně jsme měli štěstí, že jedna babička už prostě ráno nevstala a druhá se nijak dlouho netrápila. Život měly pestrý, naplněný, asi jim na konci bylo požehnáno.
S rodiči jsme to měli horší, ale člověk osud bere, jak je (aspoň já ho tak beru, protože s nejbližšími máme osudy spojené) a musí se s tím vyrovnat. Ale lehké to nemáme. Tohle jsou náročné chvíle, zvlášť když je člověk pod tíhou starostí, jak to všechno dopadne a musí se tvářit, jako by se nic nedělo.
