Článek
Když jsem chodívala za mamkou do domova seniorů, potkávala jsem tam babičky a dědečky. Prostě cizí babičky a dědečky, co tam bydleli a starali se o ně. Většinou to bylo v době večeří, když bezbranné vetché osůbky svážel personál do jídelny. Některé jsem poznala i osobně a jménem. Hlavně jednu paní, sotva chodila, opírala se o hůlku a courala úzkou chodbou sem a tam. Nejspíš už bych ji nepotkala, ale občas si na ni vzpomenu.
„Tak co? Zase dneska na procházce?“ Ptávala jsem se jí pravidelně, moc návštěv za ní nechodilo, aspoň jsem nikoho neviděla, ale možná ani nikoho neměla. Bydlela na pokoji sama, nejblíž u sester a byla pořád v pohybu. Když jsem prohodila větu, pokaždé se krásně usmála a s veselou mi odpovídala.
Jednou se na mě obrátila s intimní prosbou: „Prosím vás, nemohla byste mi s něčím pomoci? Já to nechci říkat personálu.“
Samozřejmě ano, i když v rozpacích, neboť jsem nevěděla, co mě čeká. Nenápadně mě sunula do svého pokoje a snažila se šeptat. „Víte, já jsem ztratila zuby a teď mám nový. Ale já už je zase nemám, a to je malér, protože nevím, kdo by mi je zase udělal.“
No, tak to mi povídejte, pomyslila jsem si, podobnou anabázi jsme absolvovali i s mamkou. Sehnat zuby se vstupem bez bariér a pak dovézt vozíčkáře na všechny potřebné návštěvy, to je něco, co nebyl zrovna med. Vžila jsem se do pocitů staré paní a snažila se ji utěšit: „Tak jo, podíváme se po nich spolu.“
Musela jsem ale k ní do pokoje, personál zrovna nebyl v dosahu, ale naštěstí proběhlo všechno bez komplikací. Paní byla totiž hodně maličká, do výšky neviděla, taky už měla špatné oči, ale já náhodou uviděla nahoře na skříni něco zabalené v ubrousku. Sundám to, rozbalím a byly tam! Paní ostýchavě, ale radostně, přebrala ten balíček a najednou povídá. „Víte co? Tak je zase zabalíme a uklidíme.“
„A nebylo by lepší je dát do hrnečku?“
„Ale já tady žádný nemám. Doma, v Čáslavi, tam jo, ale tady žádný nemám.“
Nakonec jsme našly skleničku, aby raději byly zuby na očích, a pak jsem paní popřála dobrou noc. Moc milá babička. Setkání s ní bylo jako pohlazení. Ještě cestou domů mě hřálo, že jsem jí mohla pomoci a vytáhla jí z nouze.
