Článek
Národní kulturní památka má v mém srdci zvláštní význam. Nádhera, oáza klidu uprostřed Prahy. Stačí projít branou. Před první stával malý domeček se zahrádkou a v něm stará paní. Nevím, kdy zmizel. Vracím se sem skoro každý rok, ale nestačila jsem si všimnout.
Hned za branou je cesta. Směřuje na vrchol a tam je malý parčík s několika lavičkami. Býval tajným svědkem polibků, objetí, tichých rozhovorů… Zákoutí jako stvořené pro milence, mimo pozornost běžných návštěvníků, s nádherným výhledem. Jako stvořené pro tiché mlčení, šeptání sladkých slůvek, jen za dohledu slunce a mraků.
Areál Vyšehradu, nacházející se na území mezi druhou a třetí bránou, má nádhernou atmosféru. Procházka vede okolo celého parku, s výhledem na Prahu ze všech stran, Vltavu, Císařskou louku a řadu dominant. Mě se nikdy neomrzela a absolvovala jsem jí nepočítaně. Babička bydlela nedaleko a já znala odmalička každý kout, každou střechu, všechny sochy.
Mohla bych vyprávět i o změnách, které tam v průběhu mého života probíhaly, ukázala bych na oblíbenou lavičku, léta stejnou, hned za pumpou. Poslepu bych našla hroby velikánů – Boženy Němcové, Hany Maškové, Jaroslava Heyrovského, Rudolfa Deyla a řady dalších. Poslední dva leží nedaleko vchodu od kostela, uličkou doprava se dojde ke hrobu paní Němcové. Stačí se rozhlédnout, okolo leží samá skvělá společnost.
Ke hrobu Hany Maškové se musí sejít kousek pod Slavín. Cestou je možné ještě vpravo za vraty uvidět Čertovy kameny. Pak se projde kolem dalších velikánů a východem ze hřbitova se otevře další areál parků a nádherný výhled. Musí se vyjít mezi stromy a pak se dívat. Nebo zvolit druhou alternativu a projít uprostřed parků kolem kostela, soch Václava Myslbeka, po kamenné dlažbě. Načerpat energii lze v chrámu svatého Petra a Pavla. Je jí tam pořádná dávka. Můžeme chvíli posedět, projít se dokola, podívat na oltář. V období Vánoc vystát frontu na Betlém. Je tam jeden z nejhezčích, stejný po celá léta s černouškem, co pokývá hlavou za drobné.
Pokaždé, když projdu první branou, zastavím se v mysli v malém parku, vzpomenu na mlčení, na polibky… Pak se projdu k další bráně. Vidím sebe, sestru, celou rodinu, jak se všichni vracíme po nedělní procházce nastrojení ve svátečních šatech. Na kopečku do parku, za druhou bránou, vidím sebe ve věku asi 5 let, jak kráčím ruku v ruce se svým dědou. Povídá mi pohádky a já tiše poslouchám. A krmíme spolu holuby. To se opakuje pořád dokola ještě celých šest let, než nastalo nekonečné ticho. Jeho příběh skončil. Po pauze pak přišel další příběh, ale ten už mi vyprávěl jiný vypravěč. Povídal v parku na lavičce do ucha, až jsem ztratila náušnici…
Copak asi za ta léta všechno vyslechl slavný Vyšehrad? Kdo kdy najde mojí náušnici? Kdo ví?
šemík
