Článek
V poslední době nás sužuje spousta obav. Drahota, blbá nálada, sníh, mráz a nedej bože nedostatek energií. Jasně, že je to strašák, kdybychom si nezatopili, neposvítili, nepustili televizi nebo nemohli natočit vanu plnou teplé vody, to bychom měli náladu ještě o dost blbější. Zvykli jsme si na pohodlíčko, pohodičku, na své každodenní jistoty. Přitom to není až tak dávno, co nám energetické podniky výdaje samy šetřily tím, že proud občas vypadl a měli jsme doma černou hodinku. Dnes to ještě občas zažívají na vesnicích, ale ve městě už je výpadků málo. Naštěstí se to děje jenom v mimořádných událostech. Stačí půl hodiny a už nás zachvátí panika, protože není na co se dívat, nefungují mrazáky, notebooky mají zásobu energie na omezenou dobu, stejně jako mobily.
Tím, že nám proud přestal vypadávat, se z nás stali absolutní závisláci. Například mně nedávno nešel doma internet, protože někde byla porucha proudu a než jsem to zjistila, strávila jsem dvě hodiny opravou internetové přípojky. Ale když si to tak uvědomím, život na vesnicích je o mnoho klidnější a bohatší i proto, že jsou připraveni na výpadky a najdou si náhradní program. Možná tolik nespoléhají na pravidelnou dodávku, a tak ani nemají celkově takovou spotřebu. Koneckonců tohle vidím také doma. Někde nám shořel ve zdi kabel a nemůžeme najít ty krabice, takže si s tím nikdo neví rady. Už nejméně pět let nesvítíme lustry v kuchyni a obýváku. A víte, že to jde? Nahradila jsem to zářivkou a lampou, na stole mám připravený svícen, jak se setmí, máme doma „intimčo“.
Můj dědeček měl spoustu dobrých rad a jedna z nich byla, že svíčky a zápalky musí být rychle po ruce, protože když vypadne proud, je třeba ji zapálit jako první. Jeho rady využívám. Pamatuji si, jaké to bylo, když jsem byla malá a vypadl proud. Babička nás shromáždila u stolu, zapálila svíčku a začala vyprávět, jak drželi u ní doma na vesnici černé hodinky. Trávili je hrami a vyprávěním. Na tyto chvilky vzpomínám ráda, člověk se při nich dozvěděl hodně zajímavého ze života našich předků. Dost takových chvilek jsem strávila v dětství i na chatě, kde jsme si vystačili celé léto s petrolejkou a ohníčkem v krbu, žádné vymoženosti nám nechyběly.
Já si dnes sice nedovedu představit život bez mobilu a internetu, ale když si dám ruku na srdce, uznám, že dvě hodiny se přežít dají. Atmosféru černých hodinek si občas navozuji doma a když nemám zrovna s kým poklábosit, vzpomínám na dětství. Takové chvilky posilují. Rodinnému soužití prospívají a kdyby se staly pravidelným rituálem, tak by to neuškodilo. Myslím, že nám, odběratelům proudu, rozhodně ne.
Mimochodem – můj děda měl ještě další cenné rady. Například dbal na to, abychom měli doma aspoň nějakou zásobu vody, pro případ, že by netekla. Tuhle radu mi připomněla nedávno porucha na našem sídlišti, kdy jsme byli doma bez vody a sháněla jsem PET lahve, abychom měli čím splachovat. Taky mi radil mít v kapse vždy nějaké drobné a pár bonbónů. To by se mohlo hodit třeba řidičům v koloně na dálnici, když stojí hodiny ve frontě, jistě mají hlad. Ono je vůbec docela praktické mít s sebou takovou „krabičku poslední záchrany“.
