Článek
„Ahoj! Jak žiješ?“
„Je to špatný! Musíme někdy fakt pokecat, mám velké starosti. Táta. Je na tom špatně.“
Následují slova o ničem a snad i trocha útěchy. Víc nestihneme, brzy musíme končit. Za čas si zavoláme.
„Ahoj. Jsem úplně nemožná! Hrozně to běží. Co táta? Už se to trochu zlepšilo?“
„Minulý měsíc umřel. Měly bysme asi pokecat. Bylo to hrozný!“
Pokecaly jsme. Jsou chvíle, kdy je trestuhodné nenajít si ani chvilku. Jedna tragédie nestačila, na povrch vyplula další.
„Co doma?“
„Už nám to neklape, mám strach, vlastně už mám jistotu, že někoho má.“
Někoho měl. Už dlouho, začalo to nenápadně, plíživě, až se situace stabilizovala tak, že byla úplně destabilizovaná. Útěchy, že to přejde, nezabíraly. Tohle se nedá předvídat, zpravidla jsou dva konce. Buď zůstane, nebo odejde. Žít v napětí a čekat na nejistý konec je nad lidské síly. Všudypřítomný každodenní stres. Pak rupnou nervy, taška je sbalená hned. Když je kam jít, jednoduché řešení. Jsou chvíle, kdy se v duši setmí a kdy každá jiskra světla je lepší než bloudit dál.
Po čase:
„Ahoj. Co novýho? Zůstal nebo odešel?“
„Odešla jsem.“
„A on?“
„Nevím a už je mi to jedno.“
Čas ubíhá. Nemilosrdně. Odnáší dobré i zlé. Odnese všechno. Dětství, lásky, štěstí i smutky. Zbyde jen minulost a lhostejnost.
