Článek
Na úřadu práce mi dali tenkrát najevo, že obtěžuji. Bylo to všechno v začátcích a ještě jsme v tom neuměli moc chodit. Zařekla jsem se, že to byla moje poslední návštěva tohoto úřadu a pak se rozhodla, že zkusím nápad, který mi, shodou okolností, vnuknul bývalý spolužák, co se zčistajasna zjevil v naší hospodě při poslední víkendové službě. Zjevil se jako anděl strážný. Prozradil mi, že se na jedné inspekci rozšiřují řady a poslal mě rovnou k řediteli. Z nutnosti jsem překonala vnitřní nechuť „honit slušné lidi“ a šla to vyzkoušet. Cesty osudu jsou zkrátka nevyzpytatelné, ale úřad jako úřad, stejně ho nikdo nemá rád.
První přivítání bylo velmi srdečné. Vyfasovala jsem asi 20 cm lejster, stůl v kanceláři s dvěma kolegy a pokyn, abych si to všechno přečetla, že pak budu moudřejší. Naštěstí jsem v tom nebyla sama, se mnou přišli další noví souputníci, všichni jsme se seznámili a začali se učit spolu. Ve dvou se to lépe táhne a nás bylo postupně asi 15. Poměr sil zkušených a nezkušených se pozvolna vyrovnal, tím se situace nás nováčků zjednodušila, naučili jsme se spolu vycházet, měli vzájemný respekt a toleranci.
Když jsme do sebe my noví nasoukali potřebné množství teorie, udělali zkoušky a dostali svůj vytoužený průkaz, mohli jsme jít poprvé na kontrolu bez pomoci. Vzala jsem svou „placku“, jak jsme říkali služebnímu průkazu a vyrazila na první kontrolu. Kdo nezažil, nepochopí. Člověk má najednou možnost podívat se pod pokličku podnikateli, kterého mu vybrali, zeptat se na všechno, co souvisí s předmětem kontroly a nakonec zhodnotit, zda vše dělá správně nebo ne. Po zjištění nedostatku musí umět spravedlivě vyhodnotit míru prohřešku. Výsledkem je, že buď pochválí nebo potrestá a to druhé skoro vždy znamená pokutu. To není jen tak. Stejně jako každý nerad pokuty dostává, inspektor je nerad rozdává. Je to taky jenom člověk. Ale profese je profese, koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Smiř se s tím, že tě každý mít rád nebude, nejsi na světě jen pro okrasu, říkám si a pak to začalo!
Na první kontrolu si pamatuji jako by to bylo dneska. Potraviny, zelenina a domácí potřeby. Vše probíhalo podle naučeného scénáře, občas nějaký zádrhel, ale pomohla zkušenější kolegyně.
Ona taková kontrola není jen tak, protože v každém obchodě jsou různé druhy sortimentu a na každý druh zboží jsou ze zákona jiné požadavky. Díváte se po regále, hlavou se vám honí paragrafy. Vzhled zboží vás nezajímá, natož touha si ho koupit. Vidíte to najednou úplně jinýma očima. Od té doby jsem začala trpět mírnou fóbií z obchodů, která mě pak, naštěstí, přešla. Jinak bychom asi umřeli hlady!
Postupem doby jsem si zvykla a zažila spoustu dobrodružných i humorných situací. Někdy to byl adrenalin, jindy trapas, ale ráda na to vzpomenu. Mezi nezapomenutelné kontroly patří třeba jedna v motorestu u dálnice. Nesmím ho, bohužel, jmenovat, protože jsou informace, které se opravdu nikdy nesmí z pusy vypustit. Na to je zákon a kdo s ním chodí, musí ho brát vážně, takže to neprozradím ani na mučidlech. Jediné, co by snad šlo, je indicie, že je to dálnice směrem na Brno a v okolí jsou lesy. Ale to už je opravdu všechno.
Služební cesty za Prahu jsem milovala, někdy jsme se domluvili celá parta a zažili hezký den, podle toho, co zrovna bylo v plánu. Buď jsme šli všichni dohromady, nebo se rozdělili po dvou. Ale do té hospody tenkrát bylo potřeba mít pohromadě víc lidí, protože to vypadalo, že tam asi hodně šidí a navíc vaří guláš bůhví z čeho, stěžovatel byl fakt rozčilený! Tak jsme šli čtyři a připravili se na nejhorší.
Podrobnosti o dobrotách, které jsme si objednali, už si nepamatuji, určitě to bylo něco dobrého pro naše mlsné jazýčky. Když bylo při kontrole třeba, aby se vše dobře prošetřilo, obvykle se objednalo víc položek a některé dobroty zkonzumovaly. To jsou chvíle, které má kontrolor rád, nemusí s prací pospíchat, hezky v klídku se nadlábne a ještě poklábosí s kolegy. Při tom rozlítaném povolání na pořádný pokec není čas.
Tak jsme pěkně pomaličku vychutnávali svůj oběd a povídali. Nic podezřelého nám tam nepřipadalo, dali jsme si v klidu kávu a rozhodli se zaplatit. Pro čtyři byl účet přiměřený, nezbývalo, než jít s pravdou ven. S průkazem jsme oslovili číšníka, že právě začala kontrola. Podíval se, nehnul ani brvou a řekl: „Vy jste mi byli hnedka podezřelý. Viděl jsem vás, jak se sem dobejváte přes plot a říkal jsem si, že jste nějaký divný. Normální lidi přece chodí po silnici.“
Podívali jsme se na sebe. V zájmu utajení jsme totiž chtěli zaparkovat auto mimo, tak jsme zajeli do lesa a pak hledali cestu. Jediná možná byla přes louku a zdálky nebylo vidět, že pozemek kolem motorestu je dobře oplocený. Pak už nebyla chuť ho obcházet…
Zažila jsem pár okamžiků, kdy jsem si připadala, jako inspektor Clouseau.
Tohle byl jeden z nich.
