Článek
Už je to pár let, co maminku postihla cévní mozková příhoda a skončila na pár měsíců v nemocnici. Mamka byla zpravidla na pokoji nejmladší. Většinou ležela s pacientkami o mnoho let staršími, které nejevily příliš zájmu o okolní dění. V zájmu své rekonvalescence spaly, aby zaspaly většinu promarněného času, který jim nepřinášel příliš uspokojení, spíš to byly trable. A tak si máma stěžovala na nudu. Až byla přijata na pokoj paní, která jí zpestřila dlouhé dny.
Paní bylo přes osmdesát, přijela s oběhovými potížemi a hned od druhého dne měla našlápnuto domů. Zdálo se jí, že chvilková indispozice pominula a že doma by jí bylo líp. Myslím, že v tomto přesvědčení nebyla jediná, vlastně jsme si všichni tak trochu mysleli, že domácí rekonvalescence je to nejlepší, jenomže po dalších zkušenostech jsem musela svoje přesvědčení přehodnotit. Stejně na tom byla později dcera té paní, když se konečně dočkala informací o zdravotním stavu svojí maminky.
My, příbuzní, jsme v obavách všechny tyto informace tajili, aby se našim maminkám nepřitížilo. Ony však vůbec nejevily známky těžkých nemocí, navzájem se špičkovaly, poroučely si různé nesmysly, vyžadovaly víc a víc pozornosti, a když došlo na přeložení na další pokoj a hrozilo jejich vzájemné rozdělení, tak vyvinuly tlak na doktorku, že jsou nerozlučná dvojice a chtějí jinam jenom spolu. Nakonec se jim to splnilo a tak si mohly i na dalším pokoji zpestřovat dny. Taková atmosféra měla pozitivní vliv na naši maminu, s paní si měly o čem povídat, měly obě dobré zázemí a pohodu jim narušila až zpráva, že se paní chystá na odchod. Zakrátko byla propuštěná, takže naše máma zase povadla.
V té době však už byl náš zvyk jezdit na procházky na vozíku po nemocnici i mimo, když vyšlo pěkné počasí, tak zajetý, že si zpestření našla a aspoň po dobu návštěvy se mohla cítit jako člověk. Strávila tam i předvánoční období, kdy byly na chodbách nádherně vyzdobené stromečky, jezdili jsme s ní na večeři k televizi, kde si svoje jídlo snědla u stolečku za přítomnosti relativně mladého pacienta s amputovanou nohou. Pán trávil většinu svého času na chodbě a také se chystal normálně zařadit do života. Šlo to ztuha, ale muselo. Všimla jsem si, že se na ty večeře máma každý večer těšila, sama jsem ty chvíle považovala za pozitivní, trávily jsme tam ve třech skoro každou neděli u příjemného filmu a ani mně to už tak depresivní nepřipadalo. V té době jsem se naučila zpomalit tempo a vychutnávat každý okamžik klidu. Nemoc, i ta nevlastní, učí pokoře.
Na koho z té doby nemohu zapomenout, byla ještě jedna pacientka, která byla s mámou na pokoji v závěru. Tak veselou paní jsem dlouho nepotkala. Ani nevím, jaké měla vlastně trable, nejčastěji to tam byly oběhové potíže, a samozřejmě měla držet dietu, nejspíš diabetička. Paní ale brzy prohlédla, že přicházíme každý den a do kapsy hluboko neměla. Poručila si kdeco, chlebíčky i sladkosti a tak se z nás později stali spiklenci. Zpravidla při večeři, což býval můj čas, abych dohlédla, jak máma jí, vybalila něco mnohem výživnějšího a čekala, až sestry všechno rozdají. Pak si na stolku vybalila svoje, nacpala se dosyta a večeři vrátila s tím, že nemá hlad. Přála bych vám vidět starostlivé pohledy sester, aby paní nestrádala, ale ona se jen mile spiklenecky usmívala. Před spaním i přes den zpívala a rozdávala dobrou náladu. Bohužel neměla děti a nemohla být doma sama, co se s ní pak stalo, nevím, nakonec byli před Vánocemi skoro všichni propuštěni domů.
A tak mi z té doby zbyla vzpomínka na dvě veselé babičky, které si věk nechtěly připouštět a překonávaly nesnáze i díky svému humoru. Na život nežehraly, na smrt nemyslely, braly to pozitivně, i přes svůj vysoký věk.
