Článek
Se ségrou jsme byli samý kamarád a k tomu obě tak trochu toulavé duše. Dobrodružství se nám líbilo, chtěly jsme vyzkoušet nepoznané. Když kluci navrhli, že pojedou na čundr tam, kam dojede vlak a nebudou řešit směr, tak jsme chtěly jet s nimi. Nakonec jsme zůstali čtyři – já, sestra, Pepa a Jožin. Přemluvit mámu nebylo jednoduché, sbalily jsme si tajně a pak čekaly, jestli se to povede. Svolila, ale musela hodně trpět. Dostaly jsme na cestu chleba, řízky a zavařené okurky. Peněz moc nebylo, jenom, co zbylo z obědů a brigád, stačily tak na vlak a večeři. Peníze jsme tenkrát neřešili, pivo stálo dvě kačky, rohlík 30 haléřů, za padesát byl pořádný mejdan.
Vlak, tuším, že z Krče, to bylo naše oblíbené nádraží, vyrazil k severu někam na Mělník a jakmile cuknul, Pepa zavelel vyndat svačinu. Měl tak trochu žravou nemoc, což se časem hodně projevilo na jeho postavě. Tradovalo se o něm, že sní všechno, co uvidí. Vybalily jsme řízky a okurky a začaly hody. Pepa nezklamal a na víkend zbyly jen polévky v pytlíku a chleba. No, co, někde nakoupíme.
Konečně konečná – Žernoseky. Vylezli jsme z vlaku a šli rovnou za nosem. Nohy nás nesly slunnou rovinou někam k ramenu Labe. Široko daleko nikdo, pustina, jen pole a louky, až se v dálce zjevil rybář na loďce, kterého jsme se odvážili zeptat. Prozradil, kde se dá půjčit loďka i kde se nachází hospoda a pak nás pozval večer na pivo. Domluvili jsme si místo srazu a šli pro loďku. Jako místo ubytování pod širákem jsme si vybrali jeden z ostrůvků, kam se dalo dostat jenom na lodi.
Za půjčení jsme nechali dost peněz, ale víkend se zdál hodně romantický. Počasí nám přálo, na ostrově nebyl vůbec stín, měli jsme jenom tři spacáky, pár sirek a kytaru. Představa usínání za svitu měsíce, šplouchání vody, cvrkotu cvrčků, nebe plného hvězd, se zdála být super. Tenkrát jsme o pobytu na ostrově snili, jenomže moře daleko. Tady to vypadalo krásně, jako u moře. Den uběhl a my se těšili na večer, až zase uvidíme civilizaci. Prý je tam v hospodě krásně.
Náš nový kamarád měl asi dva metráky, ale na své lodi přijel přesně. My se se svou malou vypůjčenou lodičkou přesunuli k němu a pak jsme dopluli k hostinci. Poručil všem pivo a Jožka vyrazil k nedalekému jukeboxu. Vybral píseň HOTEL CALIFORNIA a ta pak večerem zazněla ještě mnohokrát. „Chci, aby si holky do smrti dnešní večer pamatovaly a až zazní tahle píseň, vždycky si na nás vzpomněly.“ My zatím seděli a pili objednané pivo.
Pivo se mi hned zdálo být trochu podivné, ale nikdo nic neříkal. Protože se ségrou nejsme zrovna pijanky, počkaly jsme, až kluci dopijí svoje pivo ke dnu a pak to s nimi vyměnily. Pepa ochutnal a znejistěl. Oba to vypili a pak se objednalo další. Scénka se znovu opakovala, řeč plynula, Eagles vyhrávali a na obloze vyšly hvězdy s měsícem. Když nás to přestalo bavit, projevily jsme přání jet zpátky. Dvoumetrákový domorodec nás zase odvezl a při přestupu na naši loďku to vážně chvíli vypadalo, že skončíme za svitu měsíce všichni v tom Labi.
„Pepo, nezdá se ti, že to holek pivo bylo trochu divný?“ Po dalším rozboru jsme identifikovali příčinu. Zřejmě si náš nový kamarád chtěl zašpásovat, do piva pro mě a ségru nechal nalít vodku a kluci dostali normální. Nevím, co tím sledoval, jisté je jen to, že kluci byli na mol a my se ségrou v pohodě. Takže jsme se o ně musely postarat, ale to jsme hravě zvládly. Noc za svitu měsíce nebyla tak romantická, jak jsme si slibovali. Komáři štípali a k ránu byla hrozná zima. Tři spacáky se ukázaly nedostačující, ale nakonec zase vyšlo slunce a byla obvyklá pohoda.
Druhý den jsme zůstali už bez zásob, jen s polívkami z pytlíku, v krabičce poslední tři sirky a všichni jsme měli ukrutný hlad. Snažili jsme se rozdělat oheň ze suché trávy, nabrali z řeky vodu do kotlíku, žádné PET lahve a těšili se na trochu teplého jídla. Oheň ne a ne chytit, až se asi nahoře někdo slitoval a poslední sirkou jsme ho zapálili. Polévku jsme uvařili, ukojili hlad a pak jsme začali plánovat návrat. Když jsme obrátili všechny kapsy, tak jsme zjistili, že na vlak zpátky nemáme. „No, co, pojedeme stopem,“ Jožin rozhodl a tak nám nezbylo nic jiného. Vypůjčenou lodičku jsme vrátili a vydali se k prašné silnici.
Stopovat není nic moc. Já to často nezkoušela, ale s klukama se nemohlo nic stát, tak jsem poslušně stála u silnice a mávala. Řidiči ochotu zrovna neprojevovali, což nebylo divu, protože jsme byli celkem čtyři. Nakonec nás ale někdo nabral a posunul aspoň o kousek dál. Ve čtyřech jsme měli větší štěstí, ve dvou se nám nedařilo. Stopování bylo nekonečné, s přibývajícím odpolednem začala stoupat nervozita, abychom se dostali domů včas, protože máma si vyhradila nejpozdější hodinu příjezdu a slib mamince byl svatý. Napříště bychom měli utrum.
Sestra s Jožinem přijeli o něco dříve, nás s Pepou dovezl trabant do Prahy asi v půl desáté. Bylo to po až slíbeném termínu návratu. Když se máma dozvěděla od sestry, jaká byla zpáteční cesta a neměla jasno, kde jsem já, začala se třást. Na zúčtování pak počkala, až budeme kompletní. Jožinova slova už jí nepřesvědčila a když jsem se ukázala ve dveřích, tak z ní všechno spadlo. Jakmile kluci odešli, gejzír jejího vzteku dostal konkrétní podobu a začala nás mlátit hlava nehlava. Ještě, že rány musela dělit dvěma, každá z nás dostala jen půl. Ale my se ségrou jsme byly dávno uvyklé.
Výsledkem jejího výbuchu byla na stehnech pořádná jelita, ale jsou dávno zahojená a už nebolí. Když jsem sundala džíny, vypadla mi z kapsy padesátikoruna, která by bývala stačila na zpáteční cestu všem. Dobrodružství skončilo, aby se v krátké době vymyslelo další a tak mi na tento víkend zbyla jenom krásná vzpomínka. Když slyším hrát HOTEL CALIFORNIA, vidím nebe plné hvězd, zahradní restauraci a v ní starý jukebox.
