Článek
O tom, že jsme zamořeni plasty, už se ví mnoho let. Když nám to v minulém století začalo docházet, bylo třeba vymyslet, co s tím. Nejdřív to vypadalo, že budeme zahlceni plasty v podobě lahví, tácků a jiných plastových výrobků. Každý je doma má a dozajista používá. Asi vypadají bezpečně, proto jsou tak oblíbené.
V mém dětství jsme kupovali mléko do bandasky nebo ve skleněných lahvích, zeleninu balili do novinového papíru, uzeniny taky, jen do trochu lepšího a vejce prodávali v papírovém sáčku, ovšem málokdo je domů přinesl úplně bez úhony. Aspoň jedno bylo nakřáplé.
To byly starosti našeho, tenkrát nemoderního, života. Bandaska se umyla, papír spálil a žádné odpady nám nezbyly. Později se to však změnilo, protože pokrok nezastavíš a modernizaci také ne. Dopady se asi nedaly dopředu odhadnout nebo nás to ani netížilo. Vlastně lze trochu s nadsázkou vzpomenout, že naší největší starostí vznášející se nad těmi denními drobnými bylo, jestli přežijeme rok 2000.
Ó, jak krátkodobé byly naše vize, jak primitivní fantazie. Protože to, čemu se musíme jako moderní svět věnovat, je úplně mimo naše představy.
Tak třeba v otázce plastů nás nenapadlo, že brzy budou úplně všude. Vznikají při praní syntetického prádla, při sjíždění pneumatik, jsou v kosmetice, vznikají rozpadem větších kusů plastových produktů (tašek, lahví, rybářských sítí), mikroplasty tvoří většinu v podílu plastů v oceánech, odhaduje se mezi 69 – 81 %. Podle dat OSN z roku 2017 plave v mořích 51 biliónů částic mikroplastů, což je 500× víc, než kolik hvězd má naše galaxie.
Mohou se stát potravou mořských živočichů, kteří někdy uhynou, protože se jim zalepí vnitřnosti. Mikroplasty byly nalezeny v jídle, pití, včetně piva, medu i kohoutkové vodě. Nejzamořenějším městem v Evropě je Londýn, kde na jeden metr čtvereční dopadlo v průběhu 24 hodin 575–1008 mikroplastových částeček. Byly nalezeny i v arktickém sněhu.
V plicích způsobují záněty a mohou způsobit zjizvení plic. Byly nalezeny v krvi a v poslední době i v plodové vodě, když byly odebrány vzorky u 10 žen, kterým odtekla plodová voda předčasně a ze všech 10 vzorků byl v 9 vzorcích zjištěn výskyt mikroplastů. To samozřejmě vybízí k dalšímu zkoumání, ale zjištěné skutečnosti jsou natolik alarmující, že je třeba zvolit důslednou strategii.
V EU se ročně vyprodukuje zhruba 26 milionů tun plastů a jen méně než 30 procent z této masy se sbírá na recyklaci. Část sebraného plastového odpadu vyváží EU ke zpracování do třetích zemí, některé ale náš odpad už nechtějí. Zbývajících 70 procent odpadu putuje na skládky, do spaloven, nebo, což je nejhorší, končí v lesích, řekách, mořích a na plážích. Proto EU přijala v lednu 2018 strategii pro plastový odpad.
V praktickém životě jsem zaznamenala jen třídění odpadů (který zřejmě skončí na některé skládce), omezení plastových tašek (podle přijaté legislativy měly státy EU přijmout opatření vedoucí ke snížení průměrné roční spotřeby biologicky nerozložitelných lehkých nákupních tašek na 90 kusů na občana do konce roku 2019 a na 40 kusů ročně do konce roku 2025, anebo zajistit, aby do roku 2018 nebyly lehké plastové tašky poskytovány nakupujícím zdarma). V prosinci roku 2018 se EU shodla na zákazu plastových příborů, talířů či brček a na požadavku, aby se výrobci plastových obalů podíleli na nákladech za likvidaci odpadu.
Nedá mi to se nezeptat: není to trochu málo?
