Článek
Z pohledu dvacetiletých i třicetiletých může být čtyřicátník stařec, a ani u mne neexistovaly dříve výjimky. Když se ohlížím zpátky, uvědomuji si, že moje vnímání je jiné než v té době, kdy jsem mnoho času strávila zbytečnou činností a samozřejmě nejvíc mě pohlcovala rodina a práce. Běh života jsem příliš nevnímala, protože moje upovídaná dcera odváděla mnoho pozornosti, a tak mi na žádné truchlení a sledování času nezbyl čas. Ale s přibývajícím věkem, kdy se jí už blížila dvacítka a já si čím dál víc začala připouštět, že se, co nevidět osamostatní, i mě začala pronásledovat vidina něčeho, co proběhlo mezi prsty, aniž bych si to užila a uvědomění vlastní „pokročilosti“. Čtyřicítka dávno zaťukala a přišla.
Mám o pár let starší kamarádku, která mi s předstihem sděluje své pocity a pokaždé, když jsem se přiblížila nějakému životnímu období, jí již důvěrně známému, mi řekla, co mě čeká. Většinou se nemýlila a já s odstupem zjistila, že předané zkušenosti mají cosi do sebe, člověk už se může na mnohé situace připravit dopředu.
Když jsem přivítala čtvrtý křížek, řekla mi: „Asi tomu neuvěříš, ale život pořád dokáže překvapovat. Myslíš si, že něco skončilo a ono naopak něco přichází, aniž by sis to vůbec uvědomila. Asi je to tak zařízeno, jinak bychom se z toho zbláznili.“ Pak mě připravila na dovršení padesátky a podle ní nejsou v žádném věku vyhlídky úplně ztracené. Hlavně se nesmí ulpívat na jedné věci, protože ženy, co se soustřeďují jenom jedním směrem a pak se strefí omylem do slepé uličky, si to tolik neužijí, jako ty, co rozšiřují obzory a rozptýlí zájem víc na koníčky, nejen na děti a na muže.
Skutečný život opravdu může začít až po čtyřicítce a aktivním může vydržet dobrá pohoda dlouho. Dnešní „babičky“ dokáží strčit do kapsy i mladou holku, se kterou si někdy není o čem povídat, protože sama ještě neví, o co by se měla zajímat. Povzdechy typu „co asi tak ještě můžu zažít, kolik let mě tady ještě čeká atd.“ nechci poslouchat a určitě se nelíbí ani našim mužským protějškům, kteří snad ani nestárnou.
A co když přijde omezení a s ním potřeba trvalé péče třeba v domově seniorů? Tak to mi zase předvedla moje maminka. Bohužel se tam potkávají nejvíc ti, kteří už nikoho nemají, nebo mají děti někde mimo dosah. Maminka nás měla blízko, tak jsme ji pravidelně navštěvovali a odváželi domů, a to jí kdekdo záviděl. Navázala tam přátelské vztahy, a díky tomu měla i ten úplný podzim života veselejší.
Do takových zařízení chodí lidé už na sklonku života a ačkoli byli celý život aktivní, už to na nich není vidět. Pak má personál sklony posuzovat osobu podle jeho stavu. Jednou nás napadlo přinést mamince na stolek fotku, kde byla ještě krásná a v plné kondici, moc jí to tam slušelo a byla to hezká vzpomínka z dovolené. Tenkrát fotka zaujala pečovatelky a prospělo to komunikaci. Byla to i motivace pro pozitivní myšlení, hezká vzpomínka na chvilky, kdy nám bylo ještě dobře a bylo méně starostí.
Ono vůbec to pozitivní myšlení je do života hodně důležité. Přistupovat k budoucnosti ve strachu a obavách nikomu neprospěje, ať se děje cokoli.
