Článek
Inspiroval mne článek o muži, který se vyznal z lítosti nad zanedbáváním svého otce. V tomto směru máme možná všichni trochu co dohánět. Jsou ti, co s rodiči žijí stále, a pak ten problém asi neřeší. Kdo s nimi nežije, ruku na srdce, jak často se s nimi vidíte? A co opravdu víte o jejich životě?
Nechci moralizovat. Všichni máme právo na existenci a v různém věku preferujeme různé věci. Naši rodiče mají svůj svět stejně jako my a pokud není společný, tedy v jedné domácnosti, těžko můžeme zachytit všechno, co je trápí. V době, kdy je ztratíme, najdeme rezervy, kde jsme mohli přidat, že jsme mohli přece jen zajet častěji a dopřát jim víc potěšení z vnoučat, ze svého života. Čekají i na to, že jim sdělíme své prohry, jsou připraveni potěšit. Ale my je od starostí odháníme, sdělíme si povrchnosti a v duchu si myslíme: „Co bys mi tak mohl/a poradit?“
Přitom stáří má dostatek zkušeností a také větší nadhled. Umí pohladit po duši a navrhnout i jednoduchá řešení. Mají pohled, jaký my, zahleděni do problémů, nevidíme. Co moudrých rad měly třeba moje babičky, které mě podporovaly, i když se mnou nesouhlasily. Jedna mi při každém rozhodnutí říkala: „Udělej, jak myslíš. Ale zvaž to. Až mi přijdeš brečet, doma nebudu!“ A mě to donutilo o všem přemýšlet. Znala mě jako své boty, po hlase v telefonu poznala, jestli jí věci nepřikrašluji i to, v jakém jsem rozpoložení. Myslím, že nikdo jiný o mě víc nevěděl. A stejně tak já pokaždé poznala, když jí bylo ouzko.
Rodiče a jiné příbuzné bereme tak samozřejmě, na naši lásku a porozumění pořád čekají. Chtějí sdílet naše životy a být jejich součástí. A my to někdy pochopíme pozdě. Zahrneme je dárky, o které vůbec nestojí a šetříme svůj čas.
Nejsme ideální děti, jako nebyli ideální ani naši rodiče. Stejně je pozdě litovat, když to nemůžeme vrátit, když už se věci nezmění. Však ony nám to naše děti vrátí. Chyby děláme všichni, jen lítost pak snáší každý po svém. Jediné, co můžeme pro svůj klid udělat je myslet na to, dokud je máme. Snad nám pak chyby odpustí.
