Článek
Od praporčíka k tajemníkovi Edvarda Beneše
Jiří Sedmík se narodil 8. dubna roku 1893 v Praze. Během studií na Filozofické fakultě dostal povolávací rozkaz, a tak byl odvelen do rakousko-uherské armády na východní frontu, kde o dva roky později padl do zajetí. Neváhal se přidat k srbským legiím a zúčastnil se bojů v Dobrudži, kde byl ale vážně zraněn a převezen do lazaretu v Moskvě. Tím však jeho odbojová činnost zdaleka nekončila.
Přes zdravotní komplikace se nakonec roku 1917 přidal k československým legiím, a ještě tentýž rok byl vyslán jako delegát svého pluku na sjezd do Kyjeva. Právě tam se začala vytvářet odbočka československé Národní rady v Rusku. Předsedou se stal sám Tomáš Garrigue Masaryk, se kterým se Sedmík sblížil a několik měsíců pracoval jako jeho sekretář.
V roce 1918 se vrátil k pluku a podstoupil přesun československých legionářů po transsibiřské magistrále až do Vladivostoku. S výjimečným úkolem Sedmík putoval přes Japonsko až do Ameriky - měl totiž zajistit převoz československých legionářů do jejich rodné vlasti, a tak byl roku 1920 ve Washingtonu jmenován československým vojenským attaché.
Po konci 1. světové války se Sedmík rozhodl, že ve své vojenské kariéře nebude dále pokračovat. Svoje místo našel v československé diplomacii a stal se tajemníkem Edvarda Beneše, ministra zahraničních věcí.
Reformátor svobodného zednářství
S Edvardem Benešem si Sedmík stejně jako s Masarykem dobře rozuměl a velmi si ho vážil. Dokonce o něm napsal: „Není pochyby, že Beneš bude v historii jedním z největších našich lidí. Miluji ho pro jeho přímost, poctivost a statečnost. Obdivuji jej a rozumím mu dobře.“
Během působení v československém diplomatickém sboru se prokázal jako spolehlivý a ctižádostivý člověk. Měl velký talent na jazyky, dokonale ovládal angličtinu, francouzštinu, němčinu, ruštinu, polštinu a srbochorvatštinu. Jeho nadřízení ho hodnotili jako velmi bystrého, inteligentního a iniciativního člověka.
Jiří Sedmík byl jedním z hrstky lidí, o kterých se dá bez pochyby prohlásit, že jsou sečtělí. Důkazem toho byla jeho vyhlášená knihovna, kde se nacházelo spoustu knih o filozofii, ekonomii a svobodném zednářství. Literaturu nejen rád četl, ale i psal. Je autorem knihy „Úvod do politického myšlení“, která je určená především lidem s nižším vzděláním, proto je jednoduše a přehledně napsaná. Sedmíkovu sečtělost a inteligenci dokazuje i to, že jako vynikající diplomat znal skvěle mentalitu Poláků, Rusů, Američanů i Angličanů. Právě k Anglii měl nejvíce blízko a jeho spolupráci s anglosaským světem nadřízení velmi oceňovali.
Určitě je třeba zmínit, že Jiří Sedmík byl jeden z hlavních reformátorů československého svobodného zednářství v éře první republiky. Snažil se ho po vzoru anglosaského světa zmodernizovat a otevřít širší společnosti. Byl velmi iniciativní a stanovil si cíl - přivést mezi ně i Edvarda Beneše. A to se mu také nakonec povedlo.
Politické ústředí
Po mnichovské dohodě bylo Sedmíkovi jasné, že o otázkách budoucnosti Československa se musí jednat co nejdříve. Před odchodem Edvarda Beneše do exilu patřil Sedmík k úzkému kruhu jeho přátel, se kterými projednával budoucí protinacistický odboj a spojení s Londýnem. Již koncem roku 1938 vznikala odbojová organizace Politické ústředí, která měla za úkol udržovat kontakt se zahraniční vládou. Sedmík se mimo to také zapojil do odbojové skupiny okolo policejního rady Karla Jaroše, která organizovala přesun významných politiků a vojáků do zahraničí. Patřil k nim také lékař Oldřich Hlaváč, v jehož ordinaci si Politické ústředí předávalo důležité informace o gestapu. Uvádí se, že právě tam předal Sedmík prostřednictvím Josefa Balabána Václavu Morávkovi seznam konfidentů a zrádců.
Na jaře roku 1940 byla skupina okolo Karla Jaroše odhalena a jejich deset členů, včetně Jiřího Sedmíka, pozatýkáno. Dva a půl roku byl převážen mezi různými věznicemi, a nakonec v polovině června roku 1942 obviněn Lidovým soudem v Berlíně z velezrady a 18. prosince téhož roku popraven. Jakoby jeho rodina už tak neutrpěla velkou ztrátu, musela celou popravu zaplatit a ztratila nárok na penzijní zaopatření.
Jiří Sedmík byl jedním z těch, kteří chápali svou pozici a nesnažili se prodrat do popředí. Byl to skromný člověk. Svoji práci nedělal proto, aby si získal slávu ale proto, že měl touhu přispět k myšlence demokratického Československa. Jeho životní postoj se tak dá shrnout citátem, který je napsán na jeho pamětní desce:
„Skrze Věčného Ducha Pravdy“
Zdroje:
