Článek
Nikdy by mě nenapadlo, kolik mužů si ke mně přijde nejen pro intimní zážitek, ale také proto, aby si s někým promluvili. Když jsem s touto prací začínala, představovala jsem si, že většina setkání bude mít jasný průběh. Domluvíme se na podmínkách, strávíme spolu určitý čas a každý pak půjde svou cestou. Jenže postupně jsem zjistila, že někteří klienti mají potřebu svěřit se s věcmi, které by podle všeho neřekli ani svým nejbližším.
Překvapovalo mě hlavně to, jací muži se mi otevírali. Nešlo vždycky o osamělé lidi, kteří nemají nikoho kolem sebe. Někteří měli manželky, děti, dobrou práci a na první pohled úplně obyčejný rodinný život. Kdybych je potkala v restauraci nebo na ulici, pravděpodobně bych si pomyslela, že mají všechno, co potřebují. Teprve během rozhovorů jsem někdy pochopila, že jejich vlastní pohled na život může být úplně jiný.
Jeden z nejčastějších motivů, které jsem u svých klientů vnímala, byla samota. Možná to zní zvláštně u člověka, který žije s partnerkou a každý večer se vrací domů do rodiny. Jenže být s někým pod jednou střechou ještě automaticky neznamená, že se mu dokážete svěřit. Někteří muži mi popisovali, že doma řeší především praktické záležitosti. Kdo vyzvedne děti, co se musí zaplatit, co je potřeba opravit a kam se pojede o víkendu. Na rozhovory o vlastních pocitech už podle nich nezbývá prostor.
Nechtěla jsem se stavět do role někoho, kdo jejich vztahy dokáže posoudit po několika větách. Vždyť jsem znala jen jejich stranu příběhu. Přesto mě zaráželo, jak obtížné pro některé z nich bylo vůbec vyslovit, že jsou nešťastní, že jim chybí pozornost nebo že se bojí, že už pro svou partnerku nejsou přitažliví.
Zajímavé bylo, že o sexu samotném někdy mluvili méně než o obyčejné blízkosti. Chtěli mít pocit, že je někdo poslouchá, že se jim neposmívá a že nemusí každou větu obhajovat. Někteří se obávali, že kdyby doma přiznali své pochybnosti, partnerka by je považovala za slabé. Jiní se zase báli hádky nebo toho, že by otevřením citlivého tématu jen zhoršili už tak napjatou situaci.
Právě tehdy mi došlo, že pro některé muže může být snazší mluvit s cizí ženou, které za setkání platí, než s člověkem, se kterým sdílejí každodenní život. Možná proto, že se nemusí bát dlouhodobých následků každého přiznání. Možná také proto, že mají pocit, že je nikdo nebude soudit. Nemusí přemýšlet, jak jejich slova ovlivní rodinné vztahy, ani se obávat, že se k nim někdy vrátí při další hádce.
To ale neznamená, že se mi každý klient automaticky svěřuje nebo že každé podobné setkání připomíná dlouhý rozhovor. Někteří chtějí především soukromí a jasně domluvenou službu. Jiní jsou hovornější a potřebují se vypovídat. Každý člověk je jiný a bylo by nespravedlivé tvrdit, že všichni ženatí muži prožívají doma totéž.
Přesto jsem si všimla ještě jedné věci. Někteří muži jako by čekali, že je někdo konečně vyslechne bez okamžitého hodnocení. Když vyprávěli o problémech v manželství, ne vždycky chtěli radu. Někdy jim stačilo, že mohli dokončit větu, aniž by je někdo přerušil nebo jim vysvětloval, co měli udělat jinak. Připadalo mi, že jsou zvyklí vystupovat jako ti, kteří musí mít řešení, vydělávat peníze a zvládat všechno bez zaváhání. Přiznat nejistotu pro ně nebylo snadné.
Zároveň jsem si musela hlídat vlastní hranice. To, že mi někdo vypráví o svém manželství nebo osobních problémech, ze mě nedělá jeho terapeutku ani partnerku. Mohu naslouchat, ale nemohu za něj vyřešit jeho vztah. A už vůbec nemohu vědět, jak by stejnou situaci popsala žena, o které mi právě vypráví.
Někdy jsem přemýšlela, jestli si tito muži uvědomují, co vlastně hledají. Přijdou za placenou intimitou, ale během setkání se dostanou k tématům, která s fyzickou přitažlivostí souvisejí jen okrajově. Možná ani sami přesně nevědí, jestli jim chybí sex, pozornost, uznání, nebo možnost na chvíli odložit všechny role, které musí každý den plnit.
Nechci tvrdit, že placená blízkost může nahradit fungující vztah. Nemůže za nikoho vyřešit dlouhodobé problémy ani zajistit důvěru, která vzniká postupně a oboustranně. Také si nemyslím, že každé manželství, ve kterém muž hledá společnost jinde, musí být nešťastné. Důvody, které lidi vedou k podobným rozhodnutím, mohou být různé a z několika rozhovorů nelze vyvozovat univerzální závěry.
Přesto mi tato zkušenost ukázala něco, na co se podle mě zapomíná. Člověk může mít rodinu, přátele i úspěšnou kariéru, a přesto mu může chybět prostor, ve kterém dokáže otevřeně mluvit o tom, co prožívá. A někdy je pro něj snazší svěřit se cizímu člověku než někomu, kdo ho zná celý život.
Když dnes přemýšlím o svých klientech, nevnímám je jen jako muže, kteří si přišli zaplatit za sex. Někteří z nich si s sebou přinášejí také strach, nejistotu a otázky, na které sami neznají odpověď. Jejich příběhy mi připomněly, že za zdánlivě obyčejnými životy se mohou skrývat velmi osobní problémy. A že někdy není nejtěžší najít někoho, komu se můžeme svěřit, ale někoho, před kým se konečně přestaneme tvářit, že jsme úplně v pořádku.
