Článek
Nad řekou se v hodině mezi psem a vlkem nebo ještě později vznášejí mlhy. V nich loď, slyším práci stroje, vidím tu a tam oprýskání a modrý nápis.
Takže don Pablo! To dojede do Brna i do Prahy? S probíhajícím večírkem na palubě. Netančí tam na Žlutého psa i ta jejich primátorka? Půjde se pak vyspinkat do jednoho ze svých bytů. S Petrem Fialou? Jako katolík musí mít občas nějakou bokovku, ne?
Bude to dobře promazaná loď, protože tu vazkost je cítit na dálku. A čoud. V řadě oken pod rovněž rozsvícenou kupolí ministerstva stojí nějaké postavy a salutují. A na lodi je to přijímáno s hrdým halasením. Kdo tu loď ale řídí?
Jak bych ji mohl potopit? Dlažební kostkou? Příliš málo. V jakém sektoru bude za hodinu? E3? Jde to přeci vyměřit a vypočítat, ne? Třeba se potopí sama.
A pak to nahradí nějakou jinou lodí. Vždycky se objevují nové lodě na řece. Posádka se mění. Jaké to vlastně je trávit život na lodi?
Co bych tam dělal já? To by byla úplně jiná loď, ne? Tančilo by se tam, když to moc neumím?
A tak v hlavě i v noci pracují zážitky z viděného, slyšeného, přečteného, aby ráno zrodily samy sebe v jiném režimu. Život se točí jako kolo parníku, ale pohybuje se vpřed. Metafora znamená řecky vlastně lodní dopravu. Jeden je totálně bezmocný proti celé společnosti. Takže je možné doufat, že někdo bere vážně podobné sny? Jak vlastně vystupovali z privátnosti bláznivých snů Indiáni?
