Článek
Začalo to úplně obyčejně: baterie do přehrávače
Dne 24. září 1996 byly tři dívky – dvě třináctileté kamarádky Nasťa B. a Žeňa B. a patnáctiletá Olga G. – pacientkami novokuzněcké nemocnice. Podle později zveřejněných výňatků ze spisu vyšly ven, protože chtěly koupit baterie do audiopřehrávače. V jednu chvíli je oslovila starší žena. Nepůsobila jako hrozba. Požádala je o úplně všední laskavost: prý jí nejde otevřít dveře a potřebuje pomoc.
Dívky souhlasily. A právě na tom je ten okamžik tak nepříjemný i po třiceti letech. Neudělaly nic, co by znělo jako očividně riskantní rozhodnutí. Pomoc starší ženě se zaseknutým zámkem není sama o sobě důvod k panice. Jenže tou ženou byla Ludmila Spesivcevová, matka Alexandra Spesivceva.
Když se dostaly k bytu číslo 357 v domě číslo 53 na Pioněrském prospektu, čekal uvnitř muž a velký pes. Olga později vypověděla, že se muž představil jako Andrej. Jakmile byly dívky uvnitř, obyčejná návštěva skončila. Začalo zajetí, které pro dvě z nich trvalo týdny a pro třetí jen krátce.
První pokus o odpor
Dívky opakovaně žádaly, aby mohly odejít. Z Olžiny výpovědi vyplývá, že Spesivcev jejich odchod odkládal a tvrdil, že se nejprve musí někdo přijít podívat. V bytě se pohybovala i jeho matka. Když ji dívky prosily o propuštění, slíbila, že najde klíče. Neudělala to.
Nasťa se podle výpovědi pokusila o odpor. Když se k ní Spesivcev vrátil s tím, že ji chce „uklidnit“ injekcí, udeřila ho lahví. Nezasáhla tak, aby ho vyřadila. Následovala prudká odveta a Nasťa byla zabita. V článku není potřeba rozepisovat způsob smrti do detailu; podstatné je, že dvě zbývající dívky byly nuceny zůstat ve stejné domácnosti a věděly, co se stalo jejich kamarádce.
Týdny, které se nedají popsat jednou větou
Žeňa a Olga pak zůstaly v bytě proti své vůli několik týdnů. Prameny mluví o opakovaném fyzickém násilí, sexuálním napadání, ponižování, omezování pohybu a nucení k úkonům spojeným s odstraňováním stop po zavražděné kamarádce. Dobový Kommersant i pozdější materiály založené na spise uvádějí také tvrzení o kanibalismu a o tom, že část ostatků byla použita jako potrava pro psa a vězeňkyně. Tento detail zde záměrně nerozvádím; pro pochopení míry nátlaku stačí vědět, že šlo o další formu psychického i fyzického teroru.
Olga vypověděla také o látce, kterou Spesivcev používal jako „uklidňující“ injekci. Pozdější toxikologické nálezy u ní potvrdily amitriptylin, tedy léčivo s výrazným účinkem na centrální nervový systém. Je to jeden z detailů, který z příběhu dělá víc než pozdější městskou legendu: řada konkrétních prvků se opírá o výpověď, lékařské nálezy a materiály trestního řízení.
V průběhu října zemřela i Žeňa. Různé pozdější rekonstrukce se v přesném dni rozcházejí, ale shodují se v tom, že Olga zůstala v bytě poslední. Podle její výpovědi se ještě snažila kamarádce pomoci, než pochopila, že už nereaguje. Poté ji Spesivcev dál držel v bytě samotnou.
Proč se byt neotevřel dřív?
Největší otázka případu není jen „co se dělo uvnitř“, ale také „jak mohl Spesivcev tak dlouho zůstávat mimo dosah policie“. Už na začátku 90. let zemřela po dlouhodobém násilí jeho tehdejší mladá známá Jevgenija Guselniková. Případ se dostal k orgánům činným v trestním řízení a Spesivcev byl podezřelý. Kommersant v roce 1997 popsal, že jeho vazební režim byl změněn poté, co obhajoba předložila doklad o duševní nemoci. Zůstal tak na svobodě, přestože šlo o člověka, kolem něhož už existoval mimořádně závažný případ.
V létě 1996 se v Novokuzněcku našly lidské ostatky více obětí. Policie rozpracovávala různé verze, ale Spesivcev nebyl rychle spojen s nálezy. Pozdější rekonstrukce vycházející ze spisu popisují i administrativní problém: v některých evidencích figuroval jako člověk, který má být stále v psychiatrickém zařízení. Prakticky tak mohl vypadnout z okruhu lidí, které policie při prověřování kontrolovala.
Navíc existovaly signály přímo z domu. Pozdější materiály zmiňují sousedské stížnosti na zápach a velmi hlasitou hudbu. Samy o sobě samozřejmě nejsou důkazem vražd. V kombinaci s tím, co se později našlo, ale působí jako varování, které tehdy nevedlo k důkladné kontrole bytu.
Nakonec nerozhodla kriminalistika, ale topení
Zlom přišel až kvůli něčemu banálně technickému. Ve druhé polovině října 1996 si obyvatelé domu stěžovali na problémy s topením. Služba potřebovala zkontrolovat jednotlivé byty a jako poslední zůstával právě byt číslo 357. Instalatéři se tam opakovaně nedostali.
Spesivcev odpovídal přes dveře. Tvrdil, že je psychicky nemocný a že nemůže otevřít, protože ho příbuzní zamykají zvenčí. To instalatérům začalo připadat natolik podezřelé, že přivolali příslušníka milice. Dne 24. října se rozhodli, že pokud se dveře neotevřou dobrovolně, vniknou dovnitř násilím.
Když se dveře podařilo otevřít, Spesivcev využil zmatku a utekl přes balkon a střechu domu. Policie ho tedy paradoxně neměla v rukou v okamžiku, kdy jeho byt odhalila. Uvnitř však zůstala Olga – těžce zraněná, vyčerpaná a stále naživu – a také množství stop po předchozích zločinech. Od té chvíle už nešlo o podezření ani o neurčité spojování pohřešovaných osob. Policie měla místo činu a živou svědkyni.
Olga stihla vypovědět, než zemřela
Olgu převezli do nemocnice. Zdravotní dokumentace a později zveřejněné části spisu popisují desítky poranění různého stáří, popáleniny, zlomeninu nosu, poranění hrudníku a vážné bodné zranění břicha. Takový seznam by se dal snadno změnit v samoúčelnou hororovou pasáž. Důležitější je něco jiného: i v kritickém stavu dokázala policii popsat, jak se tři dívky do bytu dostaly, co se stalo s jejími kamarádkami a kdo se v bytě pohyboval.
Její výpověď se stala klíčovou pro rekonstrukci posledních tří vražd. Olga sama však přežila jen krátce. Soudní materiály citované ruskými médii uvádějí úmrtí 27. října 1996. Právě díky tomu, co stačila říct před smrtí, bylo možné poskládat časovou osu posledních týdnů v bytě číslo 357 mnohem přesněji než u řady předchozích obětí.
Spesivcev utekl přes střechu. O dva dny později byl dopaden
Po útěku z domu byl Alexander Spesivcev vyhlášen k pátrání. Podle dobového Kommersantu ho policie zadržela o dva dny později. Pozdější rekonstrukce uvádějí, že se vrátil do okolí vlastního domu a tam na něj čekali operativci. Jeho matka a sestra byly rovněž zadrženy a začaly výslechy, které postupně odkrývaly rozsah toho, co se v bytě dělo.
Důležité je nepřipsat automaticky stejnou roli všem členům rodiny. Ludmila Spesivcevová byla později soudem uznána vinnou ze spoluúčasti na třech vraždách a dostala třináct let vězení. U sestry Naděždy byla situace jiná. Olga ji podle zveřejněných materiálů v bytě viděla a sama Naděžda připustila, že v den příchodu dívek v bytě byla, další návštěvy ale popírala. Odsouzena za spoluúčast na vraždách nebyla. V článku proto není fér z ní dělat další pachatelku bez stejné opory v rozsudku.
Matka nebyla jen někdo, kdo „nic neudělal“
Role Ludmily je naopak soudně podstatně pevnější. Podle Kommersantu a rozsudku přiváděla synovi některé oběti, po vraždách pomáhala odnášet ostatky a ukázala vyšetřovatelům místa, kam byly odkládány. U posledních tří dívek je zásadní už samotný začátek: právě její prosba o pomoc dostala Nasťu, Žeňu a Olgu přes práh bytu.
To mění i čtení celého příběhu. Nejde o klasickou true-crime scénu, v níž se oběti nechají zlákat podezřelým mužem do izolovaného místa. Tady se jako první objevila starší žena s banální prosbou. Z hlediska důvěry je to úplně jiný mechanismus a možná právě proto byl tak účinný.
Devatenáct nebylo jen internetové číslo
Po zatčení se kolem Spesivceva rychle začala nabalovat čísla, která se v různých textech dramaticky lišila. V 90. letech se mluvilo o devatenácti vraždách, ale tehdejší soudy dokázaly právně uzavřít jen část případů. Jedním z problémů byla identifikace nalezených ostatků. Kommersant v roce 1999 psal, že do Novokuzněcku dorazila mobilní genetická laboratoř, ale na kompletní expertizy nebylo dost peněz.
V roce 2024 se případ posunul zásadně. Kemerovský oblastní soud na základě nových expertiz prokázal Spesivcevovu účast na dalších patnácti vraždách z roku 1996. Jedenáct z těchto obětí bylo nezletilých. Když se těchto patnáct skutků přičte k dříve prokázaným vraždám, dostáváme se k devatenácti právně potvrzeným obětem – číslu, které bylo desítky let spíš směsí přiznání, podezření a neúplných důkazů.
Soud v roce 2024 znovu použil režim nucené psychiatrické léčby. Případ tak dostal téměř třicet let po odhalení bytu další právní tečku, i když otázky kolem všech možných obětí a přesného rozsahu Spesivcevovy činnosti zůstávají širší než to, co bylo definitivně prokázáno.
Nejděsivější na bytu 357 je jeho obyčejnost
Byt 357 nebyl opuštěný bunkr, lesní chata ani sklep na konci světa. Byl v obyčejné devítipatrové budově uprostřed města. Kolem chodili sousedé, fungovaly obchody, topení, údržba domu a každodenní městský provoz. Právě to dělá případ tak těžko stravitelný: několik kroků od běžného života existoval prostor, do něhož policie dlouho nevstoupila.
A nakonec do něj nevstoupila díky brilantnímu profilu sériového vraha ani proto, že někdo správně spojil všechna zmizení. Dveře se otevřely, protože v domě nefungovalo topení tak, jak mělo. Instalatéři potřebovali zkontrolovat poslední byt. Spesivcev odmítal otevřít. A obyčejná pracovní pochůzka se změnila v odhalení jednoho z nejznámějších ruských případů sériových vražd.
Pro mě je právě tohle nejsilnější část příběhu. Ne počet obětí a ne nejhorší detail ze spisu. Ale řetězec promarněných příležitostí – starší případ, psychiatrické papíry, nalezené ostatky, sousedské stížnosti – a pak náhoda, která celý řetězec přerušila. Byt číslo 357 byl odhalen skoro vedlejším efektem opravy topení.
Zdroje
