Článek
Stačí jeden cyklista, úzká silnice a pár desítek sekund bez možnosti předjet. Z obyčejné dopravní situace se pak ve veřejných diskusích velmi snadno stane debata o registračních značkách na kolech, silniční dani, povinném pojištění, lidských právech motoristů a občas skoro i o smyslu existence jízdního kola.
Tak jsme si jednu z nejčastějších vět – „zdržuje celý provoz“ – zkusili přepočítat na něco méně emotivního: čas.
Model je schválně jednoduchý. Dva kilometry, povolená padesátka, auto by teoreticky mohlo jet celou dobu 50 km/h. Před ním jede cyklista 25 km/h a po celé dva kilometry není bezpečná možnost předjet. Ano, je to pro řidiče pomalejší. Katastrofa století to ale není.
Dva kilometry za cyklistou: ztráta 2 minuty 24 sekund
Při rychlosti 50 km/h ujede auto dva kilometry za 2 minuty 24 sekund. Při rychlosti 25 km/h trvá stejná vzdálenost 4 minuty 48 sekund. Rozdíl je tedy přesně 144 sekund.
• 1 km: při 50 km/h 1:12, při 25 km/h 2:24. Rozdíl 1:12.
• 2 km: při 50 km/h 2:24, při 25 km/h 4:48. Rozdíl 2:24.
• Pokud cyklista jede jen 20 km/h, dvoukilometrový rozdíl proti ideálním 50 km/h roste na 3:36.
V reálném provozu může být rozdíl menší i větší. Auto často stejně stojí na světlech, v koloně nebo zpomaluje před křižovatkou; naopak na delší silnici bez možnosti předjet může čekání narůst. Smyslem přepočtu není tvrdit, že cyklista nikdy nikoho nezdržuje. Smyslem je ukázat měřítko: někdy riskujeme kvůli minutě nebo dvěma.
A právě kvůli těm minutám se někdy předjíždí způsobem, který zákon nechce
Zákon o silničním provozu stanoví při předjíždění cyklisty bezpečný boční odstup nejméně 1,5 metru. V místě, kde nejvyšší dovolená rychlost nepřevyšuje 30 km/h, je minimum jeden metr.
To není doporučení ve stylu „když se to hodí“. Je to přímo pravidlo pro předjíždění. Pokud na úzké silnici není prostor, řešením tedy není projet kolem řídítek na vzdálenost, při které cyklista pozná značku vašeho deodorantu.
A ano: z pohledu řidiče je otravné, když před sebou vidí volnou silnici a přesto musí jet dvacet pět. Jenže dvě minuty ztraceného času se dají dohnat kávou, červenou na další křižovatce nebo tím, že člověk vyrazí o chvíli dřív. Pád člověka pod auto se dohání podstatně hůř.
Ne, cyklista není automaticky svatý. Zákon má povinnosti i pro něj
Aby z toho nevznikl další internetový text, ve kterém jsou motoristé zlí a cyklisté ekologičtí andělé: cyklista je řidič nemotorového vozidla a pravidla platí i pro něj.
Je-li v daném místě a směru zřízen jízdní pruh, vyhrazený pruh nebo stezka pro cyklisty, zákon mu obecně ukládá ji použít. Současné znění ale obsahuje důležitou výjimku: nemusí ji použít, pokud by tím mohla být ohrožena bezpečnost nebo plynulost provozu na pozemních komunikacích.
Na vozovce má jezdit při pravém okraji a cyklisté nesmějí jen tak ignorovat značky, červenou nebo ostatní účastníky provozu. Takže pokud někdo jede bezdůvodně prostředkem silnice, ignoruje použitelnou stezku nebo se chová nebezpečně, kritika je naprosto legitimní.
Jen z toho pořád nevzniká licence druhého řidiče k nebezpečnému manévru. Jedno porušení pravidel neruší pravidla všem ostatním.
„Ať jede po cyklostezce.“ Někdy ano. Někdy je ta věta složitější
Tohle je asi nejoblíbenější argument celé debaty. A často je správný: pokud vedle silnice skutečně vede použitelná stezka ve směru jízdy, cyklista ji podle zákona má použít, pokud neplatí bezpečnostní výjimka.
Jenže pohled z auta někdy klame. To, co vypadá jako cyklostezka, může být chodník, stezka končící za sto metrů, pruh v opačném směru, nebo trasa, na kterou se cyklista v daném místě bezpečně nedostane. A někdy je to opravdu cyklostezka a cyklista je prostě ignoruje.
Proto je docela zdravé nezačínat každou situaci rozsudkem během tří sekund. Ani řidič z kabiny nevidí všechno a ani cyklista nemá automaticky pravdu jen proto, že sedí na kole.
Český nerv: nejvíc nás možná neštve zdržení, ale pocit, že nás někdo zdržovat nesmí
Na tomhle tématu je zvláštní jedna věc. Dvě minuty ztratíme bez většího vzteku v koloně, na semaforu, při hledání parkování nebo čekáním, než někdo před námi zaparkuje. Když ale těch stejných pár minut symbolizuje člověk v cyklistickém dresu, emoce jsou často úplně jiné.
Možná proto, že překážku vidíme přímo před sebou. Možná proto, že máme pocit, že silnice patří hlavně autům. A možná proto, že cyklisté i motoristé mají za sebou dost vzájemných špatných zkušeností na to, aby každá další situace okamžitě otevřela staré účty.
Jenže silnice není soutěž o to, kdo má morálně větší právo být na asfaltu. Je to společný prostor s pravidly. A někdy je nejrychlejším řešením prostě dvě minuty počkat a předjet až tam, kde se vedle cyklisty opravdu vejde jeden a půl metru.
Verdikt: ano, cyklista může zdržovat. Ne, 144 sekund není důvod riskovat
Nechceme tvrdit, že cyklisté nikdy nejezdí hloupě. Jezdí. Stejně jako řidiči aut. Nechceme ani tvrdit, že dvě minuty nejsou nikdy důležité. Někdy člověk spěchá a každá minuta je nepříjemná.
Ale náš jednoduchý model ukazuje, jak snadno může vypadat obrovský problém v emocích a podstatně menší v hodinách. Dva kilometry za cyklistou jedoucím 25 km/h znamenají proti ideální padesátce 2 minuty 24 sekund navíc.
Klidně se tedy v komentářích pohádejme o cyklostezky, povinnosti a to, kdo koho na silnici štve víc. Jen bychom u toho mohli zachovat jednu nepříjemnou matematickou pravdu: někdy se kvůli dvěma minutám chováme, jako by nám někdo ukradl půl dne.
Zdroje a ověření
