Článek
Existují historky, u kterých už po třetí větě tušíte, že je nejspíš nenajdete v žádném policejním archivu. Jenže zároveň mají tak dokonale vystavěnou pointu, že si u piva řeknete: „Jo, tohle se klidně mohlo stát kolegovi mého strejdy.“ Řeč je o současných pověstech neboli městských legendách, které v českém prostředí dlouhodobě mapuje etnolog Petr Janeček (autor známé série Černá sanitka). Pojďme se podívat na šest slavných příběhů, které mezi Čechy kolují už desítky let – a na to, odkud se vlastně vzaly.
1. Zedník u míchačky
Představte si běžnou stavbu. Jeden ze zedníků stojí zády u zapnuté elektrické míchačky a najednou začne podivně škubat nohou a poskakovat. Kolega ho zahlédne z dálky, vidí vedle něj vrčící stroj, natažený kabel a v hlavě mu okamžitě sepne jediná myšlenka: Chlapa probíjí proud!
Protože ví, že na člověka pod napětím nesmí sáhnout holou rukou, popadne první dřevěnou lať nebo lopatu, přiskočí a vší silou ho přetáhne, aby ho od zdroje odrazil. Zedník se skácí k zemi. Až vzápětí se ukáže, že míchačka byla naprosto v pořádku – nešťastník si jen vyklepával ostrý kamínek z boty (v modernějších verzích si podupával do rytmu hudby z walkmanu). Elektřina mu tak nezkřivila ani vlásek, zato pohotový zachránce mu přerazil ruku či nohu.
- Jak je to doopravdy: V katalogu současných pověstí najdete tento klenot pod heslem Míchačka a elektrický proud. Nejde o záznam ze správy bezpečnosti práce, ale o geniálně jednoduchou folklorní anekdotu. Funguje proto, že její první polovina je naprosto uvěřitelná – stavba, kabel v blátě a horlivý parťák, který jedná rychleji, než přemýšlí.
2. Lyžař v paneláku
Tenhle příběh začíná klasickou hospodskou sázkou: jeden odvážlivec se hecne, že na normálních sjezdových lyžích sjede schodiště uvnitř paneláku. Nazuje přeskáče, zacvakne vázání, odrazí se v horním patře a pošle to po schodech dolů.
Jenže v mezipatře zrovna vychází z bytu nic netušící soused s košem a šílený sjezdař ho v plné rychlosti smete. Lyžař z místa nehody uteče, přijede záchranka a otřesený nájemník se na chodbě snaží zdravotníkům vysvětlit, co se mu stalo: „Tady na schodech mě srazil lyžař!“ Saniťáci se rozhlédnou po betonové chodbě uprostřed sídliště, vymění si významné pohledy a chudáka souseda, který jako jediný mluví čistou pravdu, odvezou rovnou na psychiatrii.
- Jak je to doopravdy: Motiv Lyžaře na schodech není specialitou jen českých sídlišť, úplně stejné historky si vyprávějí i lidé v Německu. Celá legenda stojí na oblíbeném principu absurdního nedorozumění – samotná událost je tak šílená, že její pravdivý popis zní lékařům jako učebnicový příznak bludu.
3. Tatínek pilotem
Do třetice ještě jedna cesta za zdi psychiatrické léčebny. Nadšený modelář si na louce u blázince pouští drahé, rádiem řízené letadýlko. Foukne ale špatný vítr a model plachtí přímo přes vysokou zeď do areálu léčebny. Chlap neváhá, projde vrátnicí nebo přeleze plot a hledá svůj stroj v parku.
Netrvá dlouho a zastaví ho zřízenec v bílém plášti s otázkou, co tam pohledává. Modelář s úsměvem a zcela upřímně odpoví: „Ale, spadlo mi sem letadlo, tak jsem si pro něj přišel, já jsem totiž pilot.“ V tu ránu kolem něj zaklapne past. Personál si větu vyloží po svém, zacvakne mu ruce do kazajky a chlap se pak celé dny marně snaží primáři vysvětlit, že v křoví za pavilonem opravdu leží polystyrenový dvouplošník.
- Jak je to doopravdy: Podobně jako u panelákového lyžaře jde o čistokrevnou městskou legendu (v odborné literatuře vedenou jako Pilot v blázinci). Celá její síla leží v jediné větě, která na běžné ulici neznamená nic divného, ale za branou psychiatrie se okamžitě mění v diagnózu.
4. Pomsta hostinskému
Některé legendy nepotřebují nemocnice, vystačí si s obyčejnou škodolibostí. V této historce se parta štamgastů rozhodne vytrestat neoblíbeného hostinského. Před dveře mu položí staré noviny, do kterých předtím zabalili lidský exkrement. Papír zapálí, zazvoní a schovají se za roh.
Hostinský vyběhne ven, na rohožce vidí šlehající plameny a udělá přesně to, co by v tu chvíli udělal každý: začne oheň zuřivě zadupávat vlastní botou. Teprve když plameny uhasí, dojde mu, co si právě tak poctivě rozmazal po podrážce i po zápraží.
- Jak je to doopravdy: Ačkoliv tenhle nechutný kanadský žertík jistě někdo v historii reálně vyzkoušel, příběh o napáleném hospodském koluje v českém folkloru jako ustálená humorná pověst (Výkal v novinách). Vypravěči ji pokaždé připisují konkrétní hospodě ve vedlejší vesnici, přestože původního autora už dávno odvál čas.
5. Dítě v sedačce
Městské legendy ale zdaleka nejsou jen pro zasmání; řada z nich funguje jako temný horor. V jednom z nejmrazivějších příběhů se rodiče chystají na delší cestu do zahraničí. Hlídání mají domluvené – chůva má dorazit každým okamžikem. Rodiče proto nečekají, až zazvoní u dveří, posadí malé dítě do jídelní židličky, připoutají ho, aby si neublížilo, a s klidným svědomím odjedou na letiště.
Jenže chůva nikdy nedorazí. Cestou k jejich domu ji totiž postihne smrtelná nehoda. Rodiče o ničem netuší, nikdo z příbuzných neví, že dítě zůstalo v bytě, a když se rodina po týdnu vrátí z dovolené, najde v židličce už jen mrtvé tělíčko.
- Jak je to doopravdy: Tento děsivý příběh (Dítě uvězněné na židličce) k nám doputoval ze zahraničí – naprosto totožné verze se vyprávějí v USA nebo ve Švédsku. Nejde o skutečnou kriminální zprávu, ale o kolektivní noční můru rodičů, která v sobě odráží strach z toho, co se stane, když selže domluvený řetězec důvěry.
6. Krocan po americku
Podobně temnou strunu rozeznívá i poslední příběh. Manželé vyrážejí večer za zábavou a své miminko svěří mladé brigádnici. Dívka ale podle vyprávění patří k hnutí hippies, během večera si vezme papírek LSD a propadne těžkým halucinacím. Když jí pak rodiče z restaurace zavolají, jestli je všechno v pořádku, dívka jim nadšeně oznámí, že na ně čeká překvapení – právě prý dala péct do trouby krocana. Zděšení rodiče dorazí domů už příliš pozdě.
- Jak je to doopravdy: Tahle drsná historka se zrodila ve Spojených státech už v divokých šedesátých letech a v Česku později zdomácněla pod názvem Krocan po americku. Etnologové v ní vidí učebnicový příklad tehdejší morální paniky: příběh měl varovat spořádanou střední třídu před „zkaženou mládeží“, květinovými dětmi a novými halucinogenními drogami.
Proč těmto příběhům tak rádi věříme?
Kouzlo všech těchto historek spočívá v tom, že k děsu ani k smíchu nepotřebují duchy, upíry ani nadpřirozeno. Vystačí si s obyčejnými lidmi, jedním hloupým nápadem nebo nešťastnou náhodou, po které už se katastrofa valí jako lavina. Právě proto přežívají celé generace – znějí totiž přesně jako něco, co by se v reálném světě klidně mohlo stát. Jen záhadně vždycky někomu, koho nikdo z nás osobně nezná.
Zdroje k ověření
