Článek
Nejlepší městská legenda se netváří jako pohádka. Přijde s názvem podniku, typem autobusu, městem, dekádou a jedním detailem, který zní tak konkrétně, že mozek skoro automaticky zaškrtne kolonku „tohle se muselo stát“.
Právě tahle šestice na tom stojí. Některé příběhy mají reálný technický nebo historický základ. To ale ještě neznamená, že se odehrála jejich dokonale vystavěná pointa.
Poznámka k formátu: část před „Co je pravda?“ je věrné převyprávění zdrojové historky bez domýšlení a bez literárního rozšiřování. Teprve po pointě následuje ověřovací část „Co je pravda?“
1. Tvrdil, že přemočí Karosu. Kolega si stoupl na druhou stranu autobusu
V jednom podniku v Baťáku pracuje muž, o kterém kolegové tvrdí, že má neobvykle silný proud moči. Jednou se vsadí, že dokáže přemočit celý autobus Karosa.
Kolega mu nevěří a postaví se na druhou stranu autobusu, aby viděl, kam proud doletí.
Muž se postaví k boku Karosy a začne močit tak vysoko, že oblouk skutečně přejde přes střechu autobusu.
Proud dopadne přesně na kolegu čekajícího na opačné straně.
Co je pravda?
Pro konkrétní událost neexistuje ověřitelný záznam. Konstrukce odpovídá hospodským a pracovním „rekordovým“ historkám, kde se lidská schopnost přehání až za hranici fyzikálního smyslu. Značka Karosa dodává českou lokalizaci a přesný vizuální rozměr.
Bez měření, svědků a dat není důvod brát příběh jako výkon, který se skutečně stal. Jako legenda ale funguje dokonale právě proto, že každý si umí autobus představit.
2. Na půdě roubenky našli plechovku s nápisem Cocaine. Uvnitř měl být prvorepublikový kokain
Manželé přijedou do staré zděděné roubenky v Krkonoších a začnou procházet věci, které zůstaly na půdě po předchozích generacích.
Mezi starým harampádím najdou plechovou dózu s nápisem „Cocaine“.
Když ji otevřou, není uvnitř jen obal nebo nějaký novodobý prášek. Podle vyprávění jde o skutečný starý farmaceutický kokain z první republiky, používaný kdysi i jako lokální anestetikum v zubním lékařství.
Množství má být mimořádné - legenda mluví asi o jednom a půl kilogramu.
Co je pravda?
Na tomhle příběhu je jeden důležitý detail skutečný: kokain se od konce 19. století opravdu používal jako lokální anestetikum, včetně stomatologie. Karl Koller v roce 1884 prokázal jeho místně znecitlivující účinek a látka se rozšířila do medicíny, než ji nahradily bezpečnější prostředky.
To ale nepotvrzuje konkrétní plechovku s 1,5 kilogramu v krkonošské roubence. Tak velký nález by byl mimořádný a bez policejního, muzejního či archivního záznamu zůstává folklorní. Pravdivý je historický rámec, ne doloženost popsaného pokladu.
K tomuto příběhu: PubMed – historie lokální anestezie a kokainu • Český přehled historie lokálních anestetik
3. Muže sevřely dva vagóny. Manželka měla přijet na poslední polibek
Na začátku sedmdesátých let se v plzeňských železničních dílnách pracuje u zadní části železničního vozu. Z kolejiště se ale bez kontroly rozjede další vůz.
Jeden z dělníků zůstane sevřený mezi nárazníky obou vozů. Tlak ho podle příběhu udržuje ještě krátkou dobu při vědomí, ale je jasné, že po oddálení vozů zemře.
Mistr proto nechá zavolat jeho manželku. Ta přijede do dílen a dostane možnost se s mužem naposledy rozloučit a políbit ho, zatímco je stále sevřený mezi vozy.
Teprve potom dá mistr pokyn vagóny od sebe odtáhnout. V okamžiku, kdy tlak povolí, muž zemře.
Co je pravda?
Pracovní úrazy mezi železničními vozidly jsou bohužel reálný typ nebezpečí. Konkrétní plzeňský případ s manželkou přivezenou na poslední polibek se mi ale nepodařilo doložit z nezávislého záznamu.
Navíc tvrzení, že samotný tlak nárazníků spolehlivě „udržoval člověka při životě“ a rozpojení nutně způsobilo okamžitou smrt, je medicínsky příliš jednoduché. U crush injury záleží na rozsahu poranění a uvolnění tlaku může být samo o sobě nebezpečné, ale nelze z legendy dělat univerzální fyziologické pravidlo. Příběh funguje hlavně jako extrémně emotivní průmyslová pověst.
4. Husák s Brežněvem se na plátně líbali. Z hlediště přišla jediná věta
V československých kinech se v sedmdesátých letech před hlavním filmem promítají oficiální filmové týdeníky a záběry z politických návštěv.
Na plátně se objeví Gustáv Husák a Leonid Brežněv při obvyklém socialistickém vítání.
Oba politici si dají několik polibků na tvář a v sále je ticho.
Z publika se pak ozve jediná věta: „A teď ještě prdel!“
Co je pravda?
Vřelé polibky mezi představiteli socialistických států nejsou výmysl; existují dobové fotografie i záznamy a Brežněvův styl pozdravu se stal kulturním symbolem. Stejně reálné je, že se za normalizace šířilo velké množství politických anekdot o Husákovi, Brežněvovi a režimu.
Co doložit neumíme, je právě jeden konkrétní výkřik v jednom konkrétním kině. Takové vtipy jsou typický orální folklor: mohou mít reálného prvního autora, ale než se dostanou do sbírek, obvykle už cestují bez místa a data.
K tomuto příběhu: Český rozhlas – normalizační rituály • Novinky – Husák, Brežněv a obraz normalizačních rituálů
5. V Paříži ukázali na nejlevnější položku. Kuchař jim čtyřikrát zapálil prázdný talíř
Krátce před pádem železné opony vyrazí česká rodina poprvé na Západ, do Paříže. Peněz mají málo, a tak si vezou vlastní řízky a čaj a snaží se cestovat co nejlevněji.
Jednou si ale chtějí dopřát opravdovou francouzskou restauraci. Francouzsky neumějí a na jídelním lístku hledají hlavně nejnižší cenu.
Ukážou na nejlevnější položku a objednají ji čtyřikrát. Číšník se je snaží od objednávky odradit, ale rodina trvá na tom, že chce čtyři stejné porce.
Kuchař přiveze prázdný nahřátý talíř, polije ho koňakem a flambuje. Protože si objednali čtyři porce služby, celé se to čtyřikrát zopakuje. Rodina zaplatí, ale žádné jídlo nedostane.
Co je pravda?
Flambování je skutečná kuchařská technika, při které se alkohol zapálí kvůli aromatu a efektu. Představa, že restaurace běžně nabízí samostatnou položku spočívající jen v zapálení prázdného talíře, je ale podezřelá a bez konkrétního podniku ji nelze ověřit.
Příběh patří do velké rodiny turistických legend o člověku, který nerozumí jídelnímu lístku a objedná něco úplně jiného, než čekal. Česká verze k tomu přidává dobový motiv prvního výjezdu na Západ, nedostatku valut a snahy ušetřit za každou cenu.
6. Chtěl se otrávit plynem. Jenže mezitím se změnil plyn v potrubí
Příběh se odehrává v době, kdy se v domácnostech přecházelo z jedovatého svítiplynu na zemní plyn, který je jinak nebezpečný hlavně svou hořlavostí.
Člověk se chce otrávit plynem, zapne všechny hořáky na sporáku a lehne si čekat, až plyn začne účinkovat.
Nic se ale dlouho neděje. Čekání ho začne nudit.
Rozhodne se proto zapálit si cigaretu. Jiskra zapálí nahromaděný plyn a následuje výbuch.
Co je pravda?
Technický základ je reálný. Starý městský či svítiplyn mohl obsahovat významné množství oxidu uhelnatého a byl historicky spojen s otravami. Přechod na zemní plyn riziko tohoto typu otravy výrazně snížil; v Česku skončila poslední dodávka svítiplynu v roce 1996.
Zemní plyn je ale hořlavý a v uzavřeném prostoru může při správné koncentraci vytvořit výbušnou směs. Existují reálné forenzní případy výbuchů zemního plynu. To dělá fyzikální mechanismus legendy možným, ale konkrétní příběh o člověku, který po neúspěšném pokusu zapálil cigaretu, tím doložený není.
Poznámka: tenhle odstavec popisuje historický folklorní motiv, ne postup. Jakýkoli únik plynu je havarijní situace – bez jisker a bez manipulace s elektrickými zařízeními je potřeba odejít do bezpečí a volat pomoc zvenku.
K tomuto příběhu: ERÚ – historická data, konec dodávek svítiplynu v ČR v roce 1996 • SZÚ – oxid uhelnatý a jeho toxicita • PubMed – případ výbuchu zemního plynu
Proč tyhle příběhy přežívají
U těchto šesti historek je dobře vidět rozdíl mezi pravdivým stavebním materiálem a pravdivým příběhem. Kokain opravdu býval anestetikum. Svítiplyn opravdu zabíjel oxidem uhelnatým. Politické polibky opravdu existovaly.
Ale z několika pravdivých cihel může folklor postavit dům, který nikdy nestál. Právě proto je „Co je pravda?“ důležitější než rychlé „to je blbost“ nebo naopak „to zní konkrétně, takže se to muselo stát“.
Zdroje a původ námětů
