Článek
Vyhrála světové hlasování jen pár hodin po zveřejnění výsledků
Ve čtvrtek 20. srpna oznámil britský Guardian vítěze svého letošního globálního hlasování Invertebrate of the Year. Z deseti finalistů nakonec uspěl drobný mořský plž Costasiella kuroshimae, kterému angličtina přisoudila přezdívku leaf sheep – listová nebo mořská ovečka.
Hlasování bylo letos těsnější než v předchozích ročnících. Druhé místo obsadil obří patagonský čmelák Bombus dahlbomii, třetí skončil ostrorep. Vítěz ale získal něco, co se na internetu počítá možná ještě víc než velikost nebo stáří rodu: vzhled, který působí jako hotová postavička z animovaného filmu.
Dvě tmavé oči, dvojice výběžků připomínajících uši a zelené „lístky“ na hřbetě vytvořily kombinaci, která z několika milimetrů dlouhého živočicha udělala makrofotografickou celebritu.
Je velká přibližně jako zrnko rýže
Costasiella kuroshimae patří mezi sacoglosní mořské plže. V odborných pozorováních se jednotliví jedinci pohybují jen v řádu několika milimetrů; studie z Thajska uvádí exempláře zhruba 3 až 6 mm. Populární přirovnání k zrnku rýže tedy není jen internetová nadsázka.
Druh byl vědecky popsán v roce 1993 a jeho jméno odkazuje na japonský ostrov Kuroshima. Známý je z tropických oblastí Indo-Pacifiku – mimo jiné z Japonska, Indonésie, Filipín, Thajska, Austrálie či dalších lokalit západního Pacifiku.
To, co v makrofotografii vypadá jako zelené listy na hřbetě, jsou cerata. Nejde o dekoraci. Jsou propojená s trávicí soustavou a právě v jejich buňkách může skončit část toho nejpodivnějšího „lupu“, jaký zvíře získává z potravy.
Nejí slunce. Nejprve musí okrást řasu
Internetová zkratka zní fantasticky: mořská ovečka je zvíře, které umí fotosyntézu. Přesnější popis je ještě zajímavější. Costasiella se živí zelenými řasami, zejména rodu Avrainvillea. Při krmení jejich obsah vysává a část chloroplastů – buněčných struktur, ve kterých u rostlin a řas probíhá fotosyntéza – nestráví.
Místo toho je uloží do vlastních buněk. Proces se nazývá kleptoplastie, doslova něco jako „krádež plastidů“. Chloroplasty pocházejí z řasy, ale po určitou dobu zůstávají funkční uvnitř živočišného těla.
Mořský plž se tedy nestane rostlinou a nezačne si vyrábět vlastní chloroplasty. Spíš si do těla namontuje už hotové biologické solární články, které předtím vytvořila jeho potrava.
Tady je důležitý detail: její „solární panely“ nevydrží navždy
Právě v tomto bodě se virální vyprávění často zjednoduší až příliš. Ne všechny sacoglosní plže udržují ukradené chloroplasty stejně dlouho a ani v rámci rodu Costasiella není výkon stejný.
Starší experiment z roku 2009 u Costasiella cf. kuroshimae zaznamenal rychlý pokles fotosyntetické aktivity. Podrobnější studie rodu z roku 2014 už u C. kuroshimae potvrdila funkční kleptoplastii, ale zařadila ji mezi druhy s krátkodobým uchováním chloroplastů. Naproti tomu příbuzná Costasiella ocellifera dokáže funkční plastidy držet mnohem déle.
Proto je přesnější říkat, že C. kuroshimae využívá fotosynteticky aktivní chloroplasty získané z řas, nikoli že „žije ze slunce“ jako rostlina. Pro její biologii zůstává krmení řasami zásadní.
Proč je vůbec možné, aby rostlinná součástka fungovala uvnitř zvířete?
Chloroplast je normálně součást rostlinné nebo řasové buňky a většinu života funguje ve spolupráci s jejím genetickým aparátem. Přesto některé sacoglosní plže dokážou plastidy z potravy uchovat tak, že ještě určitou dobu vyrábějí organické látky pomocí světla.
Vědce právě tohle fascinuje. Jak dlouho dokáže organela po „přestěhování“ pracovat? Co rozhoduje o tom, zda vydrží hodiny, dny nebo měsíce? A kolik energie z fotosyntézy skutečně přechází do metabolismu samotného plže?
Přehledová studie z roku 2021 popisuje kleptoplastii jako jeden z nejpozoruhodnějších případů, kdy živočišná buňka získá fotosyntetickou kapacitu. Mechanismus jejího dlouhodobého udržování ale stále není úplně vysvětlený.
„Ovečku“ z ní dělají oči hlavně lidskému mozku
Přezdívka leaf sheep nemá s ovcí biologicky nic společného. Dva tmavé body působí na fotografii jako oči a dvojice rhinoforů nad nimi připomíná uši. Rhinofory jsou ale smyslové orgány, které plži pomáhají vnímat chemické signály ve vodě a hledat potravu.
Makrofotografie navíc mění měřítko. Živočich o několika milimetrech zaplní celý displej telefonu a najednou má „obličej“, výraz a skoro kreslenou osobnost. Přesně tento efekt podle Guardianu pomohl druhu k popularitě a podle WWF se výrazněji prosadil do povědomí veřejnosti až s rozvojem kvalitní podvodní makrofotografie.
Je to pěkný příklad toho, jak technologie nezmění samotné zvíře, ale změní naši schopnost si ho vůbec všimnout.
Žije přímo na své potravě
Pozorování z Thajska ukazují Costasiella cf. kuroshimae v měkkých sedimentech za korálovým útesem, typicky na řase Avrainvillea longicaulis. V uvedené studii byli jedinci nalezeni v hloubkách zhruba 10 až 18 metrů.
To dává praktický smysl. Pro tvora velkého několik milimetrů je nejvýhodnější držet se přímo prostředí, které mu poskytuje potravu i maskování. Zelené zbarvení cerat splývá s řasou a současně v nich mohou být uloženy chloroplasty získané při krmení.
Když tedy na fotografii vypadá jako drobná zelená ovečka pasoucí se na podmořské louce, není to úplně špatná metafora. Jen místo trávy saje řasu a místo vlny nosí ukradené buněčné organely.
Vítězství není vědecká cena. Je to ale výborný způsob, jak dostat lidi k biologii
Invertebrate of the Year není odborná taxonomická cena ani soutěž o „nejdůležitější“ druh. Guardian ji spustil jako veřejné hlasování, které má upozornit na přehlížené bezobratlé. Letos byly z několika tisíc nominací vybrány desítky kandidátů a nakonec deset finalistů.
Právě to je důvod, proč vítězství mořské ovečky funguje tak dobře. Čtenáře nejprve zastaví roztomilý vzhled. Za ním ale čeká téma, které by jinak znělo jako kapitola z buněčné biologie: endosymbióza, chloroplasty, fotosyntéza a evoluce živočichů.
Virální fotografie tak tentokrát nevede jen k dalšímu obrázku. Vede k otázce, kde vlastně končí hranice mezi tím, co považujeme za typicky „rostlinné“, a tím, co dokáže živočich.
Verdikt: nejzajímavější není, že vypadá jako Pokémon. Ale že část rostliny používá uvnitř sebe
Costasiella kuroshimae vyhrála hlasování proto, že je téměř dokonale internetová: je maličká, fotogenická, připomíná kreslenou postavu a její biologii lze shrnout do jediné fantasticky znějící věty.
Jenže právě po ověření vědeckých zdrojů je její příběh ještě lepší. Nejde o „poloviční rostlinu“, která se prostě vyhřívá na slunci. Jde o živočicha, který rozebere svou potravu, vybere z ní funkční chloroplasty a na omezenou dobu je zapojí do vlastního těla.
To je dost podivné i bez přikrášlení. A možná právě proto je titul Bezobratlého roku pro několikamilimetrovou mořskou ovečku překvapivě trefný.
Zdroje a ověření
