Článek
Bylo kolem mě prázdno. A právě proto mě to naštvalo
Sedím v autobuse, kolem mě volné dvojice sedadel a nikdo se nemusí mačkat. Přesně ten typ cesty, kdy člověk na chvíli vypne, kouká z okna nebo do telefonu a užívá si luxusu, který v ranní špičce prakticky neexistuje.
Pak nastoupila starší paní. Neudělala nic zakázaného, nehádali jsme se a samozřejmě měla plné právo si na volné místo sednout. Jenže ze všech možností v téměř prázdném autobuse si vybrala právě sedadlo vedle mě.
Ano, je to drobnost. A ano, člověk může jednoduše vstát a přesednout si. Přesto je to přesně jeden z těch malých momentů veřejné dopravy, které dokážou spustit vnitřní monolog: proč zrovna sem, když je skoro celý autobus volný?
Věk je vedlejší. Stejně by mě to štvalo u dvacetiletého
Tohle není stížnost na seniory. V titulku je seniorka proto, že právě to byla moje konkrétní zkušenost. Kdyby si do prakticky prázdného autobusu přisedl stejně těsně dvacetiletý student, člověk v obleku nebo kdokoliv jiný, pointa by byla úplně stejná.
Nejde ani o to, že vedle mě nesmí nikdo sedět. Ve chvíli, kdy se autobus zaplní, je dvojice sedadel jednoduše dvojice sedadel. Osobní prostor se v MHD přirozeně zmenšuje podle počtu lidí. Jenže právě prázdný autobus vytváří úplně jiné očekávání.
Nepsané pravidlo MHD: když nemusím, cizímu člověku se nelepím na bok
Není to žádný paragraf ani přepravní podmínka. Je to spíš nepsaná společenská dohoda. Máme-li na výběr, většina z nás se snaží kolem cizích lidí ponechat nějaký odstup.
Není to jen moje dnešní podrážděnost. Výzkum chování cestujících v mnichovských příměstských vlacích ukázal, že výběr míst není náhodný: cestující mají zřetelné preference a při výběru sedadel reagují na to, kde už ostatní lidé sedí. Výzkumníci například pozorovali tendenci vybírat méně obsazené skupiny sedadel.
Širší mezinárodní studie téměř devíti tisíc lidí ze 42 zemí zase ukazuje, že preferovaná mezilidská vzdálenost se sice mezi lidmi i kulturami liší, ale osobní prostor je měřitelná a reálná součást našeho sociálního chování. To samozřejmě neznamená, že dnešní cestující porušila nějakou univerzální normu. Jen to vysvětluje, proč nám podobná drobnost vůbec dokáže být nepříjemná.
Mohla mít úplně rozumný důvod. A to je fér přiznat
Možných vysvětlení je spousta. Třeba se jí právě tohle místo nejlépe opouštělo. Mohla chtít být poblíž dveří, mohla mít oblíbené místo, mohla mít problém s rovnováhou nebo nad tím vůbec nepřemýšlela. Já její důvod neznám a nebylo by fér si ho domýšlet.
Stejně tak z jedné situace nelze dělat výpověď o seniorech, cestujících v MHD ani o tom, že „lidé už neumějí respektovat osobní prostor“. Je to jeden konkrétní moment z jedné konkrétní cesty.
Právě proto ale funguje jako glosa. Většina každodenních otravných věcí totiž nejsou katastrofy. Jsou to maličkosti, u kterých člověk ví, že vlastně nemá důvod dělat scénu, ale zároveň si v hlavě říká: opravdu nebylo lepší jediné z těch desítek dalších sedadel?
Verdikt: problém na dvě minuty, materiál na celý článek
Nakonec se samozřejmě nestalo nic zásadního. Autobus jel dál, svět se nezbořil a osobní prostor jsem přežil. Ale když si člověk kupuje jízdenku do veřejné dopravy, nekupuje si soukromou limuzínu. Musí počítat s ostatními lidmi.
Zároveň ale podle mě platí jednoduché pravidlo slušného soužití: když je kolem dost místa, dopřejme si ho navzájem. Ve špičce si klidně sedněte vedle mě. V prázdném autobuse bych ale těch dalších několik desítek sedadel docela ocenil.
Alespoň z dnešního drobného nasrání vznikl článek. Takže úplně prodělečný ten moment nakonec být nemusí.
Zdroje a ověření
Schöttl, J., Seitz, M. J., Köster, G. (2019): Investigating the Randomness of Passengers’ Seating Behavior in Suburban Trains. Entropy 21(6), 600. DOI / vydavatel
Sorokowska, A. a kol. (2017): Preferred Interpersonal Distances: A Global Comparison. Journal of Cross-Cultural Psychology 48(4). DOI / vydavatel
