Článek
Slovensko si vždycky našlo způsob, jak přepsat dějiny tak, aby vypadaly o trochu méně trapně. Jenže některé příběhy přepsat nejdou. Když se Jozef Tiso rozhodl přidat na stranu nacistického Německa, hájil to tím, že chrání slovenské zájmy. Hitler mu slíbil nezávislost – což znělo jako slib, že vás žralok nechá kousnout první do dortu. Skončilo to deportacemi, zradou a hanbou, která Slovensko pronásleduje dodnes.
A teď, o několik desítek let později, tu máme Roberta Fica. Sice nevypadá jako typický diktátorův spojenec – nemá uniformu, ale slušivý oblek, a místo nacistických parád si vystačí s tiskovkou v Kremlu – ale scénář se nezměnil. Hraje hru, ve které se rozhodl, že všem ukáže, jak může být „neutrální“. Ve skutečnosti je to politika všech směrů, která ovšem ve finále vždycky vede jen k jednomu – směrem do Moskvy.
Politika všech směrů: Umění stát na dvou židlích a spadnout mezi ně
Fico rád tvrdí, že Slovensko musí mít otevřené dveře na všechny strany. Ale co to znamená v praxi? Když jedny z těch dveří vedou do Kremlu, těžko si můžete udržet rovnováhu. Podávání rukou diktátorům není diplomacie, je to kapitulace zabalená do hezkých frází. Tvrzení, že můžete dělat politiku „s Putinem i proti němu“, je jako snažit se tancovat valčík na poli plném min – vždycky to skončí výbuchem.
Jedním z Ficových problémů je, že podceňuje, jak diktátoři fungují. Existuje starý vtip o tom, jak Hitler a Stalin hráli poker. Hitler se během hry neustále podvodně díval do Stalinových karet. Když si toho Stalin všiml, usmál se, podal mu svoje karty a řekl: „Tady, podívej se pořádně. Teď už víš, že prohráváš.“ Fico na tom není jinak – myslí si, že si s Putinem může zahrát fér hru, zatímco ten už dávno podává karty, které rozhodnou o slovenské budoucnosti.
Příběh ze Slovenska: Fico na diplomatické cestě
Představte si následující scénu: Robert Fico sedí u jednacího stolu v Kremlu. Putin se na něj usmívá, jak to umí jen diktátoři, kteří mají všechno pod kontrolou. Na stole leží mapa Evropy, Slovensko je zakroužkované rudým fixem. Fico se snaží vysvětlit, že Slovensko bude neutrální, pragmatické a otevřené všem. Putin ho poslouchá s ledovým klidem, přikyvuje a nakonec mu podá skleničku vodky se slovy: „Na přátelství.“
Fico se napije, zatímco Putin dál obkresluje Slovensko červeným fixem. „Měli bychom spolupracovat, Robe,“ říká. „Slovensko má historickou šanci být mostem mezi Východem a Západem.“ Fico přikyvuje, protože to zní chytře. Ve skutečnosti ale právě podepsal symbolický šek, kterým se vzdává důvěry Západu.
O pár dní později se Fico vrací na Slovensko a prohlašuje, že jeho vláda zachová neutralitu. Tiskovka je plná otázek, ale on se drží své verze: „Slovensko potřebuje všechny směry.“ Na ulicích Bratislavy si lidé šeptají: „Všechno je směrové, jen ne naše budoucnost.“
Lekce z dějin: Kdo kolaboruje, toho dějiny pohltí
Dějiny jsou v tomto ohledu nemilosrdné. Když Tiso podepsal své smlouvy s Hitlerem, možná si myslel, že tím chrání Slovensko. Místo toho se stal nástrojem nacistického režimu, který rozhodoval o životě a smrti tisíců lidí. Kolaboranti nikdy nevyhrávají. V lepším případě jsou zapomenuti, v horším se stávají symbolem hanby.
Robert Fico by měl vědět, že Putin není partner. Je to diktátor, jehož jediným cílem je destabilizovat Evropu a upevnit svou moc. Slovensko není most mezi Východem a Západem, je buď na jedné, nebo na druhé straně. A pokus stát na obou březích současně skončí tím, že se most zřítí do vody.
Anketa
Závěr: Slovensko na křižovatce
Robert Fico možná věří, že jeho politika všech směrů je brilantní strategií. Ve skutečnosti je to cesta, která vede do slepé uličky. Diktátorům se nedá věřit. Až si Slovensko uvědomí, že jeho premiér vsadil na špatnou kartu, může být pozdě. Zbývá jen otázka: bude Fico v učebnicích historie vedle Tisa, nebo vedle těch, kteří Slovensko zachránili?
