Článek
Ahojte, milí čtenáři! Dnes bych s vámi rád sdílel pár úsměvných historek a dojmů ohledně nedávného zrušení koncertů Václava Neckáře a jeho skupiny Bacily.
Takže, v případě, že jste to minuli, přináším vám exkluzivní informaci, která vám možná na chvíli zastře svět hudebních not. Ale bez paniky, deštníky nejsou potřeba. Ano, Václav Neckář a jeho kumpáni si od 1. ledna 2024 dávají malý koncertní odpočinek. Momentka pro emoce, že? Ale nebojte se, nejde o žádnou dramatickou pauzu z důvodu nějakého vážného zdravotního problému. Právě naopak, jsou fit jako rybičky. Prostě si jen chtějí odpočinout. I superhrdinové si občas musí dát gaučový čas.
No po pravdě, nejsem úplně ve věku, kdy bych si věšel plakáty Václava na zeď. Moji rodiče jsou asi víc v jeho týmu. Já jsem vyrostl v éře, kdy se vinyl měnil za MP3, a Václav byl takový ten ‚cool strýček‘, co má pár dobrých bliků a pak se zase ztratí v davu. Možná to máte podobně?
Takže i když nejsem jeho velký fanda, Václav se nějakým záhadným způsobem vkrádal do mého playlistu. Třeba v momentě, kdy jsem poprvé chytil kytaru a snažil se okouzlit nějakou tou písničkou. Nebo… ale o tom dál.
S ním je to jako s dobrou kávou – není to o tom, že bys to považoval za nejlepší věc na světě, ale občas dokáže vykouzlit příjemný pocit do každodenního šílenství.
Takže jo, i když jsem jiná generace, Václav mi nějakým tajemným způsobem klepe sem tam na dveře a říká: „Ahoj, tady jsem taky.“
Anketa
Vzpomínky a pocity
Jedna z mých prvních vzpomínek na Václava Neckáře je jeho mistrovské vystoupení v pohádce mého dětství, „Šíleně Smutné Princezně“.
Představte si to – Václav bravurně prchal na krávě, s širokým úsměvem na tváři a dobrovolně se nechá zavírat do vězení za zvuku dokola znějící „odrhovačky“ Náá - nááá - na - na - na - nááá. Tato pohádka stala nejlepší pohádkovou vzpomínkou mého dětství a mým nejoblíbenějším pohádkovým příběhem vůbec. A proč? Možná kvůli té jedinečné směsi absurdity, humoru a pohádkové kouzelnosti, kterou si nese.
V mé pubertě, která byla zjevně na hony vzdálená od temné doby „Ostře sledovaných vlaků“, jsem si říkal, jak je možné udělat z něčeho, tak těžkého a trapného Oscarové drama. Vzpomínám si, jak jsem se v té době snažil hrát drsného chlapce, i když ve skutečnosti jsem byl stejně ztracený jako jeho hrdina. S úžasnou precizností zahrál ty těžké i trapné momenty, které jsou pravděpodobně součástí každého dospívání. Takže ano, moje pubertální dobrodružství bylo skoro jako film, ale spíše jako ten, co má omezený rozpočet.
A pak něco, co nečekal asi nikdo. V době, kdy už to s holkama nešlo zase tak snadno, přišel Václav Neckář s tím svým kouzelným hitem „Půlnoční“. No, nevím, jestli to byla nějaká alchymie nebo čistý náhodný geniální výstřel, ale tahle píseň mě opravdu překvapila. Nikdy bych nečekal, že ten samej chlap, co kdysi jezdil na krávě, vytvoří skladbu, která rozněžní každou holku. Ale co bych říkal, zřejmě věk přináší moudrost, a Václav Neckář v této fázi života umí vytvořit hudbu, která nejen zpříjemní večer, zahřeje večer, ale taky ho prodlouží na vášnivou noc. Něco jako hudební šamanský trik, který proměňuje obyčejné večery v nezapomenutelná dobrodružství. Skvělé, co?
A co teď? Po téhle nečekané koncertní odmlce od Bacilů se ptám sama sebe: „Co mi Václav přinese do dalších Vánoc?“ Možná bude mít ve svém vánočním pyžamu nějaký nový trumf, který zase překvapí a vykouzlí pohodu i v těch nejtrapnějších chvílích vánočních rodinných setkání. Kdo ví, možná bude jeho příští vánoční překvapení tak velké, že na to budeme potřebovat větší stromeček a víc vánočních světel.
Hezký den
