Článek
Bylo to jedno z těch klidných rán, kdy si říkáte, že život je konečně v rovnováze. Ptáčci zpívají, slunce svítí a vy si užíváte svůj druhý hrnek kávy. A pak se to stalo. Z ničeho nic jsem uslyšel zvuk, který by mohl klidně patřit sci-fi filmu. Něco bzučelo přímo nad mou zahradou.
„To bude zase včela, co si dala Red Bull,“ pomyslel jsem si. Jenže ne. Když jsem zvedl hlavu, uviděl jsem ho. Bylo to malé, černé a mělo to kameru. Sousedův dron. A v tu chvíli začíná moje kariéra v showbyznysu.
Seznamte se: Váš osobní paparazzi
Přiznejme si to – každý chceme trochu pozornosti. Ale tahle pozornost? Tu bych klidně nechal Bradovi Pittovi. Sousedův dron se však rozhodl jinak. Zřejmě si myslel, že moje ranní pyžamo (staré tepláky a tričko z roku 2003) potřebuje vlastní dokument. A tak začal lítat.
Nejdřív nenápadně – jakoby „jen tak“. Pak však začal drze viset ve vzduchu. Přímo nade mnou. A když jsem na něj mávnul, udělal smyčku jako živý. „Tohle je osobní!“ zavrčel jsem.
Začal jsem si všímat detailů. Dráhy letu, doby, kdy se objevuje, a dokonce i toho, že si vyloženě vybírá momenty, kdy je má zahrada nejvíc zaplněná. „Tohle není náhoda,“ říkal jsem si, když jsem se krčil za keřem. Ano, krčil. Protože nic nevzbuzuje paranoiu jako pocit, že vás natáčejí z nebe.
„Měříme si sousedské vztahy na základě toho, jak moc si lezeme na nervy?“ ptal jsem se sám sebe, když jsem hledal nejlepší úkryt na zahradě. Mezitím dron pokračoval ve svém výkonu jako hvězda YouTube.
Když paranoia potká technologii
Aktivity sousedova dronu začaly ovlivňovat každodenní život. Vědomí, že se možná každý můj pohyb dostane na internet, mě přimělo přehodnotit mé oblíbené ranní zvyklosti. Začal jsem se oblékat jako na schůzku s prezidentem, jen abych vypadal přijatelně, kdyby se další video stalo virálem.
A když jednou dron zachytil moment, kdy jsem upustil květináč na nohu a zařval jako postava z hororu, už jsem věděl, že tady nejde jen o srandu. Bál jsem se zjistit, co můj soused sdílí se světem.
Vstupuje plán B: Anti-dronová strategie
Musel jsem něco udělat. První myšlenka byla elegantní: promluvit si se sousedem. Ale pak jsem se podíval na dron, který víceméně měnil výšku podle mého pohybu, a rozhodl jsem se pro metodu dvě: praky.
Sestrojil jsem primitivní zbraň z gumy a láhve od minerálky. Bohužel má schopnost střelby byla asi taková, že by se mi smálo i křoví. Dron poklidně unikl každému mému pokusu, zatímco soused se zjevnou radostí sledoval, jak si jeho hračka poradí s dalším nepřítelem.
Po několika neúspěšných pokusech jsem se rozhodl pro kreativnější přístup. Zasadil jsem na zahradě vysoké keře a natáhl barevné plachty, aby alespoň část mého prostoru zůstala mimo dosah zvědavé kamery.
Nechtěná sláva
Pak přišla ta nejhorší část: zjistil jsem, že soused své záznamy zveřejňuje online. Video s názvem „Pyžamový bojovník proti technologii“ získalo za první týden 15 tisíc shlédnutí. Někdo v komentářích mě dokonce přirovnal k Donu Quijotovi, co bojuje s větrnými mlýny. Jako by ironie nebyla dostatečně krutá.
Ale musím přiznat, že jsem se na to video taky podíval. Bylo… no, zábavné. Sám jsem se smál tomu, jak tam poskakuju s praky jako moderní verze Ramba. A když mi jeden z komentářů nabídl smlouvu s agenturou pro reality show, skoro jsem o tom začal přemýšlet.
Nový začátek?
Dnes už jsem na dron zvyklý. Občas mávnu do kamery, usměju se a ukážu mu, že vím o jeho přítomnosti. Možná si se sousedem jednou zahrajeme na spolupráci a uděláme z toho celou sérii. Pracovní název: „Zahradní show naší ulice“.
Protože jestli nás technologie učí něco, pak je to fakt, že každý může být hvězda. I když o to vůbec nestojí.
