Článek
Chceme znát souvislosti, předchozí výroky, vztahy a všechny rozpory. Youtubeři jako třeba Sibiřan nebo Žabák nás provázejí sociálním světem, který si někdy sotva dokážeme představit. Přesto existuje. A právě to mě na něm fascinuje.
Tu fascinaci sdílím, takže následující úvahu píšu i sám sobě. Baví mě sledovat, jak někdo rozplete příběh, který na první pohled nedává smysl. Někdy se ale lišíme v tom, co si z takového rozboru odnést a kam až při něm zajít.
Vezměme Shopaholic Adel a Terezu Šulganovou. U Adel média popisují dluhy a problémy s plněním povinností v oddlužení. U Terezy se pozornost soustředí na prezentovaný luxus, tvrzení o penězích a pochybnosti o jejich věrohodnosti. Jsou to rozdílné příběhy, které v publiku probouzejí podobnou potřebu přijít věci na kloub. O oddlužení Adel psalo eXtra.cz; tentýž server popsal i veřejný obraz Terezy Šulganové.
Proč se k tomu vlastně vracíme? Možná kvůli zvědavosti. Možná nám cizí chaos na chvíli uleví od vlastního. A možná je příjemné být mezi lidmi, kteří znají stejné postavy, chápou stejné narážky a dokážou společně odhalit další nesrovnalost. Z cizího života se pak pro nás stává seriál. Jenže člověk v jeho středu musí žít i mezi jednotlivými díly.
Zvlášť zajímavé mi připadá, jak je ten svět navzdory všem svým problémům stabilní. Pořád se něco hroutí, ale celek pokračuje. Nabízí se mi jedno vysvětlení: pozornost může udržovat právě to, co kritizujeme. Výstup vyvolá reakci, reakce přivede další diváky a jejich zájem může povzbudit další výstup. Někde do toho vstoupí peníze, jinde stačí samotný pocit, že si člověka někdo všímá. Komentátor získá téma, publikum pokračování. Z té smyčky se pak může těžko vystupovat.
A právě tady se můj pohled někdy rozchází s tónem celé podívané. Doložené lži, manipulaci nebo ubližování je potřeba pojmenovat bez vytáček. Některé chování se v reálném světě omluvit nedá. Má následky pro konkrétní lidi a ty nezmizí tím, že začneme mluvit o citlivé duši.
Zároveň za vystupováním Adel i Terezy vnímám duši, která jako by jednala v panice z odmítnutí. Jako by přiznání chyby nebo vlastní obyčejnosti znamenalo riskovat, že už je nikdo nebude chtít. Nebo jim to zboří ten virtuální lživý, ale do určité míry pro ně bezpečný model reality. Lež a machrování mi v takovém čtení připadají jako zoufalá obrana vlastní hodnoty. Je to moje interpretace jejich veřejného vystupování; skutečné motivy neznám.
Možnost takového strachu mi pomáhá chápat, proč může být změna těžká. Nedává jim ale nárok na to, aby jejich okolí snášelo další lži nebo ubližování. Člověk může být zranitelný a současně odpovědný za to, co dělá.
Sám se totiž cítím jiný. Řekněme ne úplně kompatibilní. Znám ten pocit, kdy mezi člověkem a jeho okolím něco drhne. To mi nedává schopnost vysvětlit jejich chování. Připomíná mi to ale, jak málo může vnější dojem vypovídat o tom, co se uvnitř skutečně odehrává.
Ani desítky zhlédnutých videí nám nedají přístup k celému člověku. Vidíme, co zveřejnil, a případně ještě výběr, který udělal někdo další. Můžeme porovnávat výroky, ukázat rozpor a žádat vysvětlení. O motivech, schopnostech nebo vnitřním prožívání už se nám bude mluvit s mnohem menší jistotou. Já tam ale v jádru vidím touhu zapadnout a na tohle samotné nemohu útočit.
Kritika konkrétní lži, manipulace nebo porušení slibu mi proto připadá na místě. Soucit patří i těm, na které takové jednání dopadá. Ti mají právo nastavit hranice, odmítnout další kontakt a požadovat nápravu. Nikdo není povinen zůstávat druhému k dispozici jen proto, že se ten druhý bojí odmítnutí. Kritika může být tvrdá a přesná. Jakmile ale místo jednání začneme napadat něčí tělo, způsob řeči nebo údajnou méněcennost, přidáváme ponížení, které s nápravou původního problému nesouvisí.
A záleží i na množství. Jeden divák přidá jeden vtip. Člověku na druhé straně se ale mohou sejít tisíce takových vtipů. Každý si může připadat jako drobný komentátor, zatímco adresát čelí celému davu. Zkusme si také představit, že by se dotyčný opravdu změnil. Dokázali bychom změnu uznat, nebo bychom z archivu vytáhli další důvod, proč mu jeho přidělená role musí zůstat? Změna je v tomto případě utopie, ale jde o princip.
U opakovaných problémů s penězi mě napadá i praktická otázka: jaká pomoc by člověku umožnila zvládat vlastní záležitosti? Třeba opatrovník? Takovou možnost je ale potřeba posuzovat podle skutečných potřeb konkrétního člověka. Opatrovníka ustanovuje soud a nemusí přitom omezit svéprávnost. Existují také jiné formy podpory, od pomoci blízkých po sociální služby či nápomoc při rozhodování. Z internetových výstupů neumím určit, co by potřebovala kterákoli z těchto dvou žen.
Duše je pro mě komplexní systém, který stojí za to poznávat. A k tomu patří i snaha porozumět vlastnímu potěšení z cizího chaosu. Sibiřana a Žabáka budu sledovat dál. Rozbory mají smysl, humor taky. Chci ale držet pohromadě odpovědnost za vlastní jednání i respekt k člověku, který ji nese. Dokážu odsoudit konkrétní čin a současně se snažit pochopit, co k němu vedlo. O tu duši mi jde. I když některé činy omluvit nedokážu.
