Článek
„Když jsem si v 15 letech vybírala své první povolání, pečovatelství byla jasná volba“. Jako reklama dobrý, akorát že reálně vůbec ne.
Chtěla jsem být zpěvačkou. Jenže stačila jedna „klukovina“, tréma a strach… kombinace těchto faktorů nakonec způsobila, že jsem se zpěvačkou nestala.
Další možností byla škola zaměřená na charitativní služby. Pečovatelství je v podstatě charita. Dáte ze sebe všechno a v lepším případě dostanete chleba a vodu. V tom horším, nic. Od mala jsem pořád chtěla někomu pomáhat, ironií osudu bylo, že jsme s mámou bydlely v domě s pečovatelskou službou, kde žilo na 300 „babiček“. Občas jsem jim nakoupila v nedaleké sámošce, občas potřebovaly převést přes přechod. nebo podržet výtah.
První ochutnávku, jak vypadá péče v praxi jsem dostala v době, kdy ještě neexistoval oficiální status pečovatel/ka, nýbrž sanitář/ka. Bylo mi 16 let a já jsem nastoupila přes léto na brigádu v LDN, jako sanitářka. Tehdy sanitáři dělali vše. Stlali postele, pomáhali s převazy proleženin, krmili, uklízeli oddělní, umývali, seděli u umírajících a drželi je za ruku, a nakonec je připravovali k poslední cestě. Práce to byla zajímavá, bavilo mě poslouchat vyprávění pacientů o jejich životech, o tragédiích, které je dovedly až na místo, kde jsme se potkali. Občas jsem mohla využít svůj pěvecký talent a když byla všechna práce hotová, zpívala jsem jim na dobrou noc. Někdy jsem se úplně zapomněla, a odcházela ze služby o hodinu později. Měla jsem ale i tak dobrý pocit, že jsem těm lidem, udělala dobře nejen na těle, ale i na duchu.
Na začátku jsem měla pocit, že dělám tu nejdůležitější práci na světě. Pomáhala jsem lidem, kteří to opravdu potřebovali. Byla jsem u nich, u jejich slabosti, někdy i u jejich konce. Po brigádě přišly další pracovní příležitosti, domovy pro seniory, i terénní péče, ale taky rodina a děti. Uběhlo 25 let.
A dávalo mi to dlouho smysl.
Jenže jsem si mezitím nevšimla, že se z pomoci stala zátěž, kterou už moje tělo ani hlava nezvládaly.
Došlo to do bodu, kdy jsem neměla energii ani na vlastní rodinu. Byla jsem fyzicky vyčerpaná, psychicky prázdná. A zároveň jsem měla výčitky, že selhávám.
Dnes už vím, že jsem neselhala. Jen jsem ignorovala signály, které byly celou dobu jasné.
Kdybych to měla udělat znovu, udělala bych několik věcí jinak.
Nepřijala bych víc práce, než dlouhodobě zvládnu. Plánovala bych si odpočinek, stejně důsledně, jak práci.
Mluvila bych o tom, co prožívám, namísto abych to držela v sobě.
A hlavně - nepřestala bych dávat sebe na první místo.
Protože péče o druhé, bez péče o sebe není udržitelné řešení. Je to jen pomalá cesta k vyčerpání.
Pokud jsi pečovatel/ka a poznáváš se v tom, chci ti říct jednu věc:
„Zastavit se není slabost. Je to nutnost“
