Článek
„Já už vlastně nemám kam jít.“ Řekla to úplně klidně. Jako kdyby mluvila o počasí.
Seděla na posteli ve své garsonce, já naproti ní v křesle.
Malý stůl, dvě židle, ticho, které bylo až nepříjemně slyšet.
Přitom tenhle život ještě před pár lety vypadal úplně jinak.
Chalupa, sousedé, manžel, fenka Amálka.
Rytmus, který držel všechno pohromadě.
Pak její muž zemřel.
A věci se začaly rozpadat, rychleji než čekala.
Chalupa se prodala, pes zemřel…
A ona se přestěhovala do malé garsonky na periferii města, kde nikoho nezná.
Dcera ji má ráda, o tom nepochybuji. Občas nakoupí, staví se na oběd.
Některé věci se ale na dálku zařídit nedají.
...
Když jsem k ní začala chodit, mluvila o tom, že si ještě pořídí psa.
Dnes už o tom nemluví. Má plyšového, od dcery. Ví, že už by se o skutečného psa postarat nezvládla.
Vzpomíná na hezký život. A já si čím dál víc uvědomuju jednu věc.
Že stáří není jen o nemoci, nebo zhoršujícím se stavu.
Ale o tom, jak člověku postupně mizí svět, na který byl celý život zvyklý.
A jak strašně tiché to mizení je.
Možná to nejde zastavit.
Ale možná bychom si toho aspoň mohli začít víc všímat.
Protože někdy stačí opravdu málo, aby člověk nezůstal úplně sám.
