Článek
V péči o druhé se občas setkáte se vším možným. Každý druhý má pejska, kočičku.. tahle klientka měla a má, morčata.
Dřív jich měla plný byt. Dělala morčecí azyl, kdo potřeboval pohlídat morče, vždy věděl, kam se obrátit a kde najde tu nejlepší možnou péči.
„Tohle je moje radost.“ říkala mi, když jsme se viděly poprvé.
Dokázala o nich mluvit celé hodiny. Věděla přesně, co které morče potřebuje, čím krmit a čím rozhodně ne, kdo se s kým snese, kdo má jakou povahu.
Lidé jí psali a volali, radili se s ní, když nevěděli, co dělat.
V tomto světě si byla jistá. Klidná. Potřebná.
A pak byl ten druhý svět.
Byt, v němž nežila sama, vztahy, které nebyly jednoduché.
Napětí, které se nedalo jen tak „uklidit“.
Tělo také zrazovalo, přitom ještě nedávno to byla žena činu. Dělala v životě všechno. Starala se o syna, o morčata, o své podnikání. Z ničeho se dokázala vypracovat docela vysoko.
Dnes už nemá sílu. Tělo řeklo STOP, ale mysl je stále mladá.
Původně jsem tam chodila na běžnou péči.
Pomoct uklidit, postarat se, prohodit pár zdvořilostních frází.
Ale časem se to změnilo.
Začaly jsme si povídat. Nejen o tom, co je potřeba udělat. Ale o životě. O věcech, které se říkají jen těžce. Jen tomu, s kým se cítíte v bezpečí.
Najednou to nebyla jen klientka. Byla to žena, kterou bych si přála mít jako mámu.
Dnes už k ní nechodím pracovně. Ale i tak chodím. Na kávu, na pohlazení, na pochopení.
I ona se cítí sama, i když je neustále obklopena rodinou a lidmi kolem morčat. Azyl rozpustila už dávno. Ale vzpomíná stále a s dojetím. Ale samozřejmě, dva morčecí jedince stále má.
Má taky adoptovanou dceru (mě) a já mám adoptovanou maminku, když už tu svou, vlastní, nemám.
Rodinu si nevybíráme.
Ale někdy ji najdeme tam, kde bychom ani nedoufali.
