Článek
„Zvládnu to sama“.
„Paní Nováková, počkejte, já vám pomůžu…“
„Ne ne, to zvládnu“
Paní Nováková už měla rozjetější Alzheimerovu chorobu. Pořád krásně a velmi ráda mluvila, vyprávěla a působila navenek jistě. Ale realita jí občas trochu utíkala. A její jistota byla často větší, než její fyzické síly.
Stála jsem u vany a sledovala, jak se do ní s obrovským nasazením snaží vlézt.
Kolena bolela, tělo sotva poslouchalo, ale výraz měla, jako kdyby šla dobýt Mount Everest.
„Tak jo, …opatrně“ říkám.
Paní Nováková usedla na sedátko, které drželo, víceméně silou vůle, přes rantly vany.
V tu chvíli se ozvalo tiché křup.
Najednou sedí paní Nováková v hluboké vaně. Obě se smějeme, ale já vím, že dostat se z téhle situace zas taková legrace nebude.
„Jste v pořádku? Nic nebolí?“ ptám se.
„Ne, dobrý, počkejte, já se zvednu“ odpovídá a ještě se trochu zajíká smíchem.
„Tak pojďte, hej rup!“
Nic, tělo se nehnulo ani o píď.
„Já to zvládnu sama“ brání se mé pomoci.
Založím ruce v bok a sleduji, jak se marně snaží, opřít se o ruce a nadzvednout. Bohužel už není baletka jako bývala.
„Mám nápad, paní Nováková, vezmu prostěradlo, podstrčím ho pod vás a zvednu vás jako v plachtě. Počkejte chvíli.“ Běžím do pokoje, beru prostěradlo, hbitě jím obepínám tělo ženy. Podstrčím polovinu pod ni, lezu do vany, beru do rukou všechny cípy, zapírám se o špičky jejích nohou a vší silou táhnu k sobě. Celkem úspěch byl, nadzvednout ji o 10 cm. Bohužel, nemám třetí ruku, abych mohla podsunout sedátko a paní Novákovou vysvobodit z hlubin vany.
„Přikryju vás, musí vám být zima ne?“
„Ne, mě není zima, počkejte, já to zkusím sama.“ Pokus se opakuje. Zase marná snaha.
Tady může pomoci už jen někdo třetí.
Na mobilu vytáčím 156. Městská policie, ti si ví rady vždycky.
„Městská policie, dobrý den“ ozývá se ve sluchátku.
"Dobrý den, tady pečovatelská služba, prosím vás, já mám tady takovou nestandardní situaci, potřebovala bych hlídku.
„Ano?“
„No, já mám ve vaně klientku…a nemůžu ji dostat z té vany ven“
Chvíle ticha.
„Dobře, můžete nám dát adresu?“
Hlásím adresu, číslo bytu…
„Posíláme hlídku“.
„Děkuji, a nezlobte se“
„To je v pohodě, ať se dílo podaří“ odpovídá mi dispečerka.
Za chvíli zvoní dva urostlí chlapi u dveří.
„Tak copak je za problém?“ vyzvídají.
...
„Tak plán je takový… já vlezu do vany, nadzvednu tady paní Novákovou, až řeknu teď, podstrčíte jí sedátko“ chrlím ze sebe.
Paní Nováková právě zjišťuje, že má ve dveřích koupelny dva mladé zajíčky a instinktivně prostěradlem zakrývá své ženské zbraně.
„Já to zvládnu sama“ špitne.
„Já vím paní Nováková, ale dneska budeme tým, jo? Pusťe, prosím teď to prostěradlo, já slibuju, že pánové se otočí, a nebudou se koukat.“
Mrknu na ty dva, a ti s úsměvem sklápí zrak k zemi.
Paní Nováková povoluje stisk prostěradla na prsou, beru rychle cípy do rukou, zapřu se, a táhnu sic mi síly stačí, směrem k sobě. „TEĎ!“ vykřiknu téměř bojovně, jeden z pánů bere sedátko, rychle ho instaluje zpět na vanu a paní Nováková je zachráněna.
„Tak to by bylo“ říká policista.
„Děkujeme.“
„Já říkala, že to zvládnu sama,“dodává paní Nováková.
Díváme se na sebe a já se zase musím smát.
Celý zásah trval sotva několik vteřin.
Upřímně si myslím, že to byl nejkratší zásah v dějinách městské policie.
A znovu jsem si uvědomila jednu věc.
Že péče není jen náročná.
Někdy je hodně o improvizaci, o boji i o vtipu.
Ale vždy je lidská.
Nebýt lidskosti i městských strážníků, jsme s paní Novákovou ve vaně dodnes.
