Článek
Brouzdám si Instagramem, když v tom na mě vyskočí příspěvek pro mě cizí ženy, která si touto formou dělá reklamu, aby oslovila co nejvíce případných zákazníků.
Příspěvek je o tom, že poskytuje tzv. QR kódy. Tento umístíte na hrob a každý, kdo si jej naskenuje, uvidí příběh zemřelého.
Tato možnost se již několik let nabízí i u nás. A pokud se vám líbí, že si právě vaše zemřelé skenují cizí lidé a ví o nich útržky z jejich života, prosím, je to každého věc. Já osobně na tom neshledávám nic vhodného. Třeba si to zesnulí ani nepřáli, ale je přece ta nová doba, že?
Dokážu si to představit u třeba známých zesnulých osobností. V jednom kódu pak máte třeba celý jejich příběh. Zda by s tím ale zesnulá osobnost souhlasila, to už se asi nedozvíme. Ale už nyní máme možnost vědět o známých osobnostech mnoho informací z internetu. Proč zatěžovat jejich duše i tam kde odpočívají?
Na jednu stranu může být hezké, že vás zaujme nějaký náhrobek a po naskenování zjistíte, kdo asi ten člověk byl, jak žil atd. Ale já osobně bych si to nepřála. Proč by o mě kdokoli měl vědět, jak jsem tu svou soukromou životní cestu prožila? Ale jsme každý jiný, někomu toto vůbec nevadí a každý máme volbu.
Co mě ale u příspěvku zarazilo, bylo to, že si dáma udělala reklamu právě na výrobek tohoto typu a zcela očividně k tomu využila naprosto cizí hrob, a ještě k tomu přiložila video, které bylo na první pohled „fejkové“. Na něm zneužila cizích tváří, které vůbec nesouvisely s daným náhrobkem, na který QR kód nalepila.
Působilo to nejen na mě naprosto neuctivě. Sledující komentovali v podstatě všichni stejně. Bylo to zneuctění zesnulých a jejich náhrobku k tomu, aby se zviditelnila. Lidé na onom náhrobku byli dávno po smrti a zcela jistě nemohli dát souhlas k takovéto novotě a ubohé reklamě.
Vzpomínky na zesnulé mají být především v úctě k jejich životní cestě. Měli by být zveřejňovány pouze s jejich souhlasem. Ale to je čistě jen můj názor. Protože rozjíždět byznys na někom, kdo se již nemůže vyjádřit, je pod mou úroveň chápání. Zde totiž nešlo o nějakou vzpomínku, ale zneužití pro dosažení svého cíle.
Zamyslím-li se třeba nad svou babičkou, která mi navěky odešla, a tím, že na její hrob nalepím kód, kde bude sestřih jejího života, je to na jednu stranu hezké. Na druhou stranu přeci nemám její svolení a už ho nikdy mít nebudu. A hlavně, byla to přeci MOJE babička, ne všech okolo. To pro mě měla v životě obrovský význam a místo v srdci. Cizím lidem nebyla ničím a stačí její fotografie a jméno na náhrobku. Tak to cítím a vím, že by si nic takového nepřála.
Tyto kódy se v některých zemích těší oblibě, ale i přesto si myslím, že jsou to určité zásahy do soukromí. Pokud si to někdo zvolí již v dnešní době a dá předem souhlas, to je pochopitelně v pořádku. Ale na hrobech dřívějších, kde už není volba zesnulého, ale například chuť pozůstalého zviditelnit své příbuzné, to už nemůžu souhlasit.
Digitální náhrobky chtějí působit dojmem, že nikdy nezajdou vzpomínky na zesnulého, protože má jakousi svou profilovou destičku na náhrobku, a tak si ty vzpomínky můžeme kdykoli připomenout. Jenže nejen my, ale všichni, kdo kolem prochází. V Americe je to již dávno běžná věc.
U nás si uchování živých vzpomínek již někteří pořídili. Na hřbitově v Pražských Olšanech se objevil první QR kód již v roce 2015.
Osobně si vzpomínky na své blízké uchovávám hlavně v srdci. Nemám potřebu je lepit na hrob a zpřístupňovat kolemjdoucím.
I toto je byznys. A z toho je mi smutno.
Zdroj: Instagram, iDnes.cz
