Článek
Možná proto, že nešlo jen o vraždu. Šlo o dlouhé roky ponižování, strachu a domácího násilí. O ženu, která o bolesti psala do svých knih, aniž by mnozí pochopili, že často píše sama o sobě. A také o tři děti, kterým jediný večer vzal mámu člověk, který je měl chránit.
Když ji v srpnu 2011 její manžel Boris Ingr po hádce několikrát bodl nožem, skončil jeden lidský život a zároveň začal příběh, který česká společnost dodnes nedokázala uzavřít. U soudu vyšlo najevo, že Monyová byla dlouhodobě obětí psychického i fyzického násilí. Přesto ve vztahu zůstávala, vracela se a svého muže opakovaně omlouvala.
A právě tady se veřejnost rozděluje.
Proč neodešla?
Jedna skupina lidí Simonu Monyovou hluboce lituje. Vidí v ní oběť domácího násilí, která se ocitla v pasti typické pro tisíce dalších žen. V pasti strachu, manipulace, citového vydírání a naděje, že se partner změní.
Druhá skupina se na její příběh dívá mnohem tvrději. Pokládá otázku, kterou slýchají oběti násilí až příliš často: „Proč od něj neodešla?“
Otázka je ale jednoduchá jen na první pohled.
Lidé, kteří nikdy nezažili toxický a násilný vztah, si často představují odchod jako jednorázové rozhodnutí. Jenže psychologové dlouhodobě upozorňují, že oběť bývá na násilníkovi citově, ekonomicky nebo rodičovsky závislá. Po obdobích agrese přicházejí omluvy, sliby a chvíle klidu. Vzniká začarovaný kruh, ze kterého většinou hodně těžké odejít a okolí si to vůbec nedokáže představit.
V komentářích je vidět, že násilí zažívalo u nás mnoho žen. Jsou takové, které na rozdíl od spisovatelky skutečně dokázaly odejít i když měly s násilníkem děti. A ty tvrdí, že když se chce tak to jde.
Je nutné si ale uvědomit, že každý násilník není stejný. některý jde zkrátka z kola ven, jenže jsou i takoví, kteří si svou oběť vyhledají kdekoli a svou pomstu dokonají způsobem nejhorším. Jsou tak rafinovaní, že dokáží přesvědčit okolí, jak se léčí, jak litují a jsou už v pořádku atd.
Simona Monyová měla velkou snahu ochránit sebe i děti, ale nepodařilo se jí to. Ale vinit ji, že si za to tak trochu mohla sama, je snad už trochu moc.
Ano, Simona zůstávala. Ano, svého muže opakovaně omlouvala. Ale odpovědnost za vraždu nenese člověk, který zůstal. Nese ji ten, kdo vraždil.
Přesto nemůžeme přehlédnout, že právě její osud dnes mnoho lidí používá jako varování. Jako připomínku, že láska nemá bolet, že žárlivost není důkazem citu a že omlouvání násilníka může skončit tragédií.
Seriál, který je podle některých zbytečný
Velkou pozornost vzbudila také šestidílná minisérie Monyová, kde Simonu ztvárnila Tereza Ramba. Tvůrci se nesnažili natočit další senzacechtivé drama. Naopak se zaměřili hlavně na psychologii domácího násilí, postupnou manipulaci a nenápadné překračování hranic, které oběť často dlouho nedokáže rozpoznat. Lidé píšící recenze ocenili citlivé zpracování i skutečnost, že seriál nutí přemýšlet.
Minisérie by měla být dostatečným varováním. Právě proto, že neukazuje násilí jen jako jednotlivé výbuchy agrese, ale jako dlouhý proces manipulace, ponižování a izolace. Názorně ukazuje, že obětí domácího násilí se může stát i úspěšná, vzdělaná a finančně nezávislá žena.
Jiní diváci naopak kritizují, že ani po zhlédnutí nedokážou pochopit, proč Simona ve vztahu tak dlouho zůstávala nebo dokonce proč se vůbec něco takového natáčí, když zase až taková celebrita nebyla a podobných týraných žen je spoustu. A proč prostě a jednoduše neodejdou?
A právě v tom možná spočívá jeho největší síla – nenabízí jednoduché odpovědi, ale nutí přemýšlet. Nemůžeme to chápat, pokud jsme si neprošli cestou této ženy. Kdyby to bylo tak snadné, určitě by svůj život žila jinak.
Hodnocení seriálu jsou převážně velmi pozitivní. Kritici pochvalují výkon obou herců v hlavních rolích a také to, že tvůrci nesklouzli k bulvární rekonstrukci vraždy. Na databázích i mezi diváky si seriál drží nadprůměrná hodnocení a stal se jedním z nejdiskutovanějších českých projektů poslední doby.
Seriál nevrátí dětem jejich mámu a nezmění to, co se stalo. Ale může lidem pomoct rozpoznat varovné signály dříve, než bude pozdě.
A pokud přiměje jen jedinou ženu nebo jediného muže zamyslet se nad vlastním vztahem a včas požádat o pomoc, pak splnil účel, který je mnohem důležitější než sledovanost nebo televizní ocenění.
Děti, které pochopily
Snad nejbolestnější jsou rozhovory s jejími syny.
Z jejich slov je cítit něco, co zná mnoho rodin obětí domácího násilí – výčitky. Pocit, že měli něco poznat dřív. Že měli zasáhnout. Že měli mamince pomoct. Jak teprve teď vidí v jejích knihách volání o pomoc.
Jenže ani děti nejsou zodpovědné za činy násilníka.
V jednom z rozhovorů syn Dominik přiznal, že sourozenci měli z možného propuštění vraha obavy a že by bylo nejlepší, kdyby ho už nikdy nemuseli vidět.
Představit si takový strach je těžké. Nejde jen o člověka, který seděl ve vězení. Jde o člověka, který je připravil o maminku. O člověka, jehož jméno bude navždy spojeno s nejhorším dnem jejich života.
Všichni synové spisovatelky se shodují na tom, jak úžasná a štědrá byla. Nacházeli v ní i kamarádku a oddaného člověka. Ženu, kterou jim už nikdy nikdo nemůže nahradit.
Nejvíce zarážející pro ně je, že vrah nikdy neprojevil lítost nad tím, co jejich matce dlouhá léta způsoboval a nejtragičtějším způsobem dovršil.
Dnes už jsou všichni synové dospělí a působí velmi rozumným a vyrovnaným dojmem. Chtělo dávku odvahy podílet se na ději, znovu vzpomínat na bolestné okamžiky svého dětství a zpětně si uvědomit spoustu věcí.
Jejich matka byla v očích svých dětí odvážnou ženou.
A přichází téma, které popudilo veřejnost.
Rok, který rozhněval veřejnost
Když se v roce 2025 objevila zpráva, že Boris Ingr byl kvůli zdravotnímu stavu propuštěn po čtrnácti letech z patnáctiletého trestu, vyvolalo to silnou vlnu emocí. Mnoho lidí mělo pocit, že spravedlnost opět kulhá.
Z právního hlediska šlo o rozhodnutí, které český systém umožňuje. Z lidského hlediska ale velká část veřejnosti cítila něco jiného.
Na sociálních sítích se objevovaly názory, že za úmyslnou vraždu po letech týrání je patnáctiletý trest příliš nízký. Jiní psali, že člověk, který roky terorizoval partnerku a nakonec ji zavraždil, si nezaslouží druhou šanci a měl by být sám roky týrán. V diskusích se opakovaně objevovaly výzvy k doživotnímu trestu nebo kritika mírných trestů za násilné činy.
Musíme si ale uvědomit, že v našem státě nemůžeme požadovat „doživotní týrání“ pachatele ani nelidské zacházení. Takové tresty by byly v rozporu se základními lidskými právy. Je ale pochopitelné, proč podobná slova zaznívají. Nejsou výrazem touhy po spravedlivém trestu, ale výrazem bolesti, vzteku a pocitu, že život týrané a zavražděné matky tří dětí neměl větší cenu, než pouhých 14 let vězení.
Bez lítosti, bez smíření
Jedním z důvodů, proč případ pořád vyvolává tak silné emoce, je skutečnost, že veřejnost ani rodina nikdy nepocítila skutečné smíření nebo upřímnou lítost odsouzeného k jeho činům.
Podle dostupných informací se s dětmi Simony Monyové nespojil a rodina už jakýkoliv kontakt odmítá. Ingr v minulosti také tvrdil, že si na samotný čin nepamatuje, a nikdy nevznikl dojem, že by přijal plnou morální odpovědnost za to, co udělal.
Možná i právě proto zůstává tento příběh stále otevřený a v lidech budí pocity nespravedlnosti, hněvu a odporu k takovému člověku.
Odpuštění není možné vynutit. A smíření často nezačíná u obětí, ale u pachatele. Tady se ale zřejmě stud ani pocit viny nekoná a vraha svědomí netíží.
Odkaz, který přežil
Dnes už Simona Monyová není jen autorkou ženských románů.
Stala se symbolem. Pro některé symbolem ženy, která potřebovala pomoc a nedostala ji včas. Pro jiné symbolem tragédie, které se dalo předejít. A pro mnoho lidí symbolem domácího násilí, které se skrývá za dveřmi domovů, kde navenek všechno vypadá normálně.
Na jejím příběhu se možná nikdy neshodneme. Někdo bude říkat, že měla odejít. Jiný bude namítat, že oběť nelze vinit za zločin pachatele.
Jsou ale věci, na kterých se musíme shodnou všichni.
Žádná žena si nezaslouží být bita. Žádná žena si nezaslouží žít ve strachu. A už vůbec žádná žena si nezaslouží zemřít rukou člověka, kterému kdysi natolik věřila, že si ho vzala a porodila mu dítě.
A děti si nezaslouží vyrůstat s vědomím, že jim mámu vzal jejich vlastní otec.
Zdroj: https://www.blesk.cz/clanek/zpravy-krimi/783602/vrah-spisovatelky-monyove-chce-na-svobodu-rodina-ma-z-propusteni-ingra-strach.html
https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/vrah-spisovatelky-monyove-odsouzeny-k-15-letum-vezeni-je-na-svobode
https://www.extra.cz/zpravy-rozhovor-s-vrahem-simony-monyove-najednou-nejsem-nebezpecny-vysmiva-se-ingr
https://www.stream.cz/kultura-9242/recenze-serial-monyova-je-diky-tereze-ramba-silnym-pribehem-i-varovanim-65508884
https://www.idnes.cz/kultura/film-televize/monyova-recenze-ramba-hadek-orozovic.A260512_211006_filmvideo_spm
https://www.serialzone.cz/serial/monyova/statistiky
https://www.mediaguru.cz/clanky/2025/04/serial-monyova-vznika-pro-oneplay-podle-tragickeho-pribehu
