Článek
Babička byla do posledních chvil čiperná a hlavně velmi moudrá.
Kdysi byla sportovkyně a na svém kontě má nespočet medailí, které jsem od ní dostala na památku, až tady nebude.
Babička už tady skutečně není.
Její odchod byl velmi rychlý a hlavně pro všechny nečekaný.
Těšila se plnému zdraví, léky nikdy nebrala, byla ryze přírodní člověk a milovala bylinky. Vše si sama pěstovala a vyráběla.
K lidem byla vždy uctivá, nikoho nesoudila. A to ani toho, co by si její opovržení skutečně zasloužil. Ale ona taková nebyla. V sobě měla jen lásku a hlavně (a to si na ní budu vždy cenit) obrovskou spravedlnost.
Žila velmi čestný a slušný život. I ve svých 86 letech sprintovala na kole, žila velmi aktivně, cestovala, byla plná elánu a chuti do života.
Nikdo z nás nečekal, jak trpký a rychlý konec nastane.
Jednoho večera zůstala nehybně ležet. Od pasu dolů jakoby její tělo bylo mrtvé. Za pomoci rukou se doplazila k telefonu a pak už to šlo rychle.
Spousty vyšetření, kde se nakonec nepodařilo zjistit příčinu.
Stav se zhoršoval rychlostí blesku.
Když už bylo zřejmé, že se babička už nikdy nepostaví a začaly ochrnovat i další části těla, byla převezena na jiné pracoviště. Tam, odkud se nikdo nevrací, tam, kde už jen dožíváte.
Ve chvíli, kdy mělo dojít k převozu, ležela a čekala, kdy ji naloží do sanitky.
Když přišel zdravotní bratr, houkl na babičku, ať laskavě vstane, že on se s ní tahat nebude.
Babička už uměla jen mluvit, tělo přestalo fungovat. Zdravotníkovi řekla, že se neumí hýbat. Nedokázala se sama ani přetočit, natož posadit, či dokonce vstát.
Zdravotník ji tedy zvedl do sedu a řekl, ať se postaví a sedne si do vozíku.
Babička mu opět říká, ať ji drží, že neumí ani sama sedět natož stát.
V tu chvíli nastal moment, na který nemám slov.
Zdravotník babičku pustil a ona se sesunula k zemi jako hadrový panák. Její nohy byly úplně mrtvé stejně jako celé její tělo. Nedokázala ho už ovládat. Při pádu se navíc uhodila o vozík.
Zdravotník ji zvedl ze země jako nic, naložil na vozík jako nějaké zboží a odvezl do sanitky k převozu.
Babička dlouho popírala i to, že je v nemocnici. Byla zkrátka taková. Nechtěla nikoho zatěžovat a tvářila se, že je v lázních. Brzy jsme zjistili, že tomu tak není.
Dlouho zakazovala návštěvy, nepřála si, aby jsme ji takhle viděli. Nemohoucí, upoutanou, odkázanou na druhé.
Její zákazy nebyly nic platné. Při mé návštěvě se mi svěřila právě s tímto odporným jednáním zdravotníka. Bylo to pro ni ponižující. Ptala se „Proč zrovna já, snažila jsem žít správný život, nerozumím tomu.“ Navíc byla silně věřící, nikdy si nepřipustila, že by se k ní Bůh nebo kdokoli zachoval nespravedlivě. Nikdy žádné duši neublížila. Bylo mi jasné, že to v sobě držela a nikomu o tom neřekla, ale mezi sebou jsme měly důvěrný vztah.
Ani já jsem o tom dodnes nikomu neřekla. Stále vidím ten její pohled plný poníženého pocitu. Nedokážu si představit, jak se musela cítit. Už tak si přála odejít tiše, pokorně a uctivě, v síle, jen tak, během spánku. Bohužel, stal se pravý opak. A všichni jsme ji viděli právě tak, jak to nikdy nechtěla.
Při loučení mi silně stiskla ruku a z posledních sil se nahnula, aby mi opětovala polibek. Ano, byl poslední…Obě jsme tušili, že se vidíme naposled. Její tvář byla plná slz a její pohled se semnou loučil.
Dlouho jsem se ještě ohlížela než navždy zmizela z mého dohledu a pak i života.
Smrt přišla velmi rychle.
V té chvíli se mi vše zbortilo a ani já sama jsem nechápala, proč takhle musí dopadnout ten, který miloval vždy upřímně a pro všechny tady byl. Neměla jsem už ani sílu řešit onoho zdravotníka, který se ke starému člověku zachoval hůř než obtěžujícímu hmyzu.
Tím spíš to bolí, když se jedná o tak laskavého a dobrosrdečného člověka, který byl v nemocnici snad jednou za život a po doktorech nikdy nic nechtěl.
A teď, ve chvíli nejtěžší a téměř poslední, se dočká tohohle surového a neomluvitelného přístupu.
Moje babička si zasloužila vše, jen ne tohle pohrdání.
Je mi smutno, že jí nikdo nedokázal pomoci a na žádnou diagnózu se nepřišlo.
Asi to tak mělo být, i když ona si plánovala ještě několik let před sebou, velkou oslavu její devadesátky a poznávání dalších míst.
Ale jak se říká, člověk míní a Pán Bůh mění, nebo-li pokud chcete rozesmát Boha, řekněte mu o svých plánech.
Přesto měla krásný dlouhý život a já jsem vděčná, že jsem mohla mít v životě tak úžasnou a moudrou ženu, která je mi dodnes inspirací, jak správně žít.
ilustrační obrázek
Autorský text
