Článek
Místo příjemných zpráv totiž často čekají složenky, upomínky nebo dopisy od úřadů.
Co se změnilo?
Pamatujete si ještě dobu, kdy jsme netrpělivě vybíhali ke schránce? Stačilo uslyšet známé cinknutí pošťákovy brašny a člověk měl pocit, že se možná dozví něco hezkého. Dopis od kamaráda z vojny nebo tábora, pohlednice od příbuzných z Chorvatska nebo ručně psané přání k narozeninám. Pošta tehdy spojovala lidi.
Dnes je situace skoro opačná. Schránku otevíráme spíš z povinnosti než ze zvědavosti. A pokud v ní najdeme obálku s pruhem nebo razítkem některého úřadu, první myšlenka bývá: „Co jsem zase provedl?“ nebo „Kolik mě to bude stát?“
Je zvláštní, jak se během několika desetiletí změnil náš vztah k obyčejnému dopisu. Dříve byl symbolem komunikace, dnes je často symbolem problémů. Změnil obsah toho, co nám přináší.
Osobní zprávy převzaly mobilní telefony, e-maily a sociální sítě. Když nám chce někdo popřát k narozeninám, napíše zprávu na Messenger nebo WhatsApp. Fotky z dovolené už nepřicházejí na pohlednicích, ale během několika vteřin na displeji telefonu. Ručně psané dopisy už v podstatě skoro zmizely.
Co tedy zůstalo klasické poště?
Především úřední korespondence. Finanční úřad, zdravotní pojišťovna, exekutoři, soudy, banky nebo dodavatelé energií. Většina obálek dnes nepřináší radost, ale povinnosti. Často taky výdaje.
Není proto divu, že hodně lidí má z poštovní schránky doslova respekt. Někteří přiznávají, že ji otevírají jen jednou za několik dní. Jiní se bojí každé doporučené zásilky. Přitom samotný dopis za nic nemůže. Jen se stal nositelem nepříjemných informací.
Změnila se i atmosféra na poštách. Kdysi byly místem, kde se lidé zastavili, popovídali si a poslali pohled rodině. Dnes tam většina přichází hlavně zaplatit složenku, vyřídit úřední záležitost nebo vyzvednout doporučený dopis. Fronty a spěch přidávají pocit, že návštěva pošty je další nepříjemná povinnost.
Paradoxní je, že technický pokrok nám komunikaci výrazně usnadnil. Nikdy nebylo jednodušší spojit se s druhým člověkem. Přesto máme někdy pocit, že osobní kontakt mizí.
Ručně psaný dopis měl totiž své kouzlo. Byl sice pomalejší, ale taky osobnější. Člověk si našel čas sednout ke stolu, vzít do ruky pero a napsat pár vět jen pro jednoho konkrétního člověka.
Možná právě proto na staré dopisy dodnes vzpomínáme s nostalgií. Mnozí je mají schované v krabicích nebo šuplících jako vzácnou památku. I já je mám.
Zkuste si představit, že byste za dvacet let našli starou konverzaci z mobilu. Měla by stejnou hodnotu? Pravděpodobně ne.
Nejde o to vracet čas. Moderní technologie nám přinesly spoustu výhod a nikdo nechce čekat týden na odpověď, když ji může dostat během několika sekund. Přesto jsme možná cestou něco ztratili. Pocit očekávání, to napětí kdy už bude ve schránce ta krásně zdobená obálka, překvapení a radost z obyčejného listu papíru.
Radost jsme přesunuli do mobilu a povinnosti nechali na papíru.
Dříve měl každý dopis svůj příběh. Dnes má většina obálek číslo jednací.
Zmizely i malé rituály, které k dopisům patřily. Cesta na poštu pro známku, pečlivé psaní adresy, olizování známek, hledání nejbližší poštovní schránky a nevědomost, zda už dopis dotyčný obdržel.
Možná bychom si občas mohli udělat malý experiment.
Poslat někomu pohlednici jen tak. Napsat babičce nebo kamarádovi krátký dopis. Bez důvodu, bez výročí, bez povinnosti. Stejně jako tehdy koupíme krásný dopisní papír, k němu sami vyzdobíme obálku a budeme se u toho usmívat jako kdysi.
Jen proto, aby ve schránce jednou neležela další složenka, ale něco, co někomu vykouzlí úsměv a třeba i něco milého připomene.
Třeba bychom se pak na poštu zase trochu těšili a nechodili k ní jen s obavou.
Možná právě proto si staré dopisy schováváme jako vzácnou památku, zatímco tisíce zpráv v mobilu jednou bez lítosti smažeme.
