Článek
Možná nám ale nechybí chuť tehdejších cukrovinek. Možná nám chybí doba, ve které jsme je jedli.
Pamatuju si ten zvláštní pocit. Člověk měl v kapse jednu korunu, možná dvě, a připadal si, že je bohatší než celý svět.
Vstoupili jsme do obchodu, postavili se k pultu a dlouze přemýšleli, co si koupíme. Ne proto, že by byl výběr nekonečný. Právě naopak. Možností bylo pár, a možná právě proto bylo rozhodování tak důležité.
Vzít si žvýkačku Pedro? Lipo? Nějaké lízátko? Nebo si schovat peníze na příště? A co černé pendreky? Ty jsem milovala. Nebo nugátové kostičky na váhu, to byla slast. Milovala jsem je nejen já, ale i moje babička.
Dnes se nad tím možná pousmějeme. Vždyť za pár korun si nekoupíme skoro nic. Děti mají k dispozici regály plné čokolád, želé bonbonů, tyčinek a sladkostí z celého světa. Přesto se při vzpomínce na některé dobroty z doby před rokem 1989 mnoha lidem rozzáří oči.
Proč?
Protože tehdy jsme nekupovali jen sladkost.
Kupovali jsme si tu vzácnou chvíli.
Sladkost nebyla samozřejmost
Dnes máme sladké téměř kdykoli. Stačí zajít do obchodu, otevřít skříňku nebo objednat nákup přes internet. Nabídka je obrovská a právě v tom je možná ukrytý jeden paradox.
Když máme všechno, máloco je výjimečné.
Děti v době socialismu neměly desítky druhů čokolád a bonbonů na výběr. Některé věci byly jen občas. Některé se kupovaly za odměnu. Některé byly spojené s návštěvou babičky, cestou na koupaliště nebo návratem ze školy.
Možná si dnes nepamatujeme přesnou chuť konkrétního bonbonu. Ale pamatujeme si, kdy jsme si je koupili, jak mooooc nám chutnaly, jak byly vzácné. Ta chvíle byla jedinečná a je dodnes.
A právě proto nám některé staré sladkosti připadají nenahraditelné.
Atlasky, Lipo, Bajo. Nešlo jen o cukr
Kdo vyrůstal v sedmdesátých nebo osmdesátých letech, pravděpodobně si vzpomene na některé tehdejší stálice.
Barevné bonbony Lipo.
Žvýkačky Pedro s obrázky, které děti sbíraly. Nebo žvýkačky Bajo, úžasná chuť.
Sladké prášky Vitacit, které se často jedly rovnou ze sáčku, i když to výrobce určitě nezamýšlel.
Bonbony s příchutí višně, Kofilu, Ledové kaštany nebo různé čokoládové tyčinky, které dnes vyvolávají vzpomínky na dobu, kdy byla nabídka mnohem omezenější.
Pravda, některé se vyrábějí dodnes. A třeba chutnají stejně. Jen ta tehdejší doba nám k tomu chybí.
Krom nugátových kostiček jsem milovala čokoládu s malými čtverečky. Měla tyrkysově modrý obal, na ní byly drobné květinky a nějaká holčička. Nikdy na ni nezapomenu. Je to zkrátka dětství.
Ty věci nebyly luxusní.
Ale byly naše. A ten krásný blažený pocit, když jsme si je mohli dopřát.
Proč nám chutnalo všechno víc?
Možná za to nemůže receptura.
Možná nejsou dnešní sladkosti horší a tehdejší nebyly zázračné. Jen náš mozek funguje trochu jinak, než si uvědomujeme.
Chuť a vůně patří mezi nejsilnější spouštěče vzpomínek. Některá vůně nás během vteřiny přenese o desítky let zpět. Najednou nejsme dospělí lidé s povinnostmi, ale děti stojící před obchodem s mincí v ruce.
Naše vzpomínky nejsou uložené jen jako informace. Jsou propojené s emocemi, místy, lidmi a smyslovými zážitky.
Proto nám obyčejný bonbon může připomenout celé období života.
Tehdy jsme byli šťastní z věcí, které dnes považujeme za malé.
Jedna koruna měla jinou hodnotu než dnes
Samozřejmě, nemá smysl tvrdit, že minulost byla dokonalá. Nebyla.
Lidé měli méně možností, některé věci byly obtížně dostupné a život měl mnoho omezení. Dnešní děti mají možnosti, o kterých se nám jako dětem ani nesnilo.
Přesto existuje něco, co se změnilo.
Není se na co těšit.
Když dítě dostalo jednu korunu, muselo si vybrat. Muselo chvíli přemýšlet. Muselo čekat, zasloužit si to. Cítilo se na chvíli bohaté a hodně přemýšlelo, co si koupí, vědělo, že se to neděje denně.
Dnes může mít sladkost okamžitě. A právě čekání, těšení a vzácnost možná dělaly obyčejnou věc mnohem cennější.
Možná proto si pamatujeme jeden bonbon více než dnešní plnou tašku sladkostí.
Co nám vlastně chybí?
Když se dnes někde objeví retro edice starých cukrovinek, mnoho lidí si je koupí. Někteří jsou zklamaní.
„To už není ono.“
Možná není.
Ale možná ani nemůže být.
Protože se nezměnila jen receptura. Změnili jsme se hlavně my.
Tenkrát jsme stáli před obchodem jako děti. Svět byl jakoby menší a obyčejnější.
Jedna koruna v kapse znamenala možnost a vzácnost.
Dnes máme v peněžence mnohem víc. Přesto bychom někdy dali hodně za to, abychom se na chvíli vrátili do doby, kdy nám ke štěstí stačil malý bonbon a pocit, že máme celý svět před sebou.
Možná nám tak nechybí Atlasky, Lipo ani Pedro.
Možná nám chybí ten člověk, kterým jsme byli, když jsme je drželi v ruce. Jak málo nám chybělo ke štěstí…
A možná právě proto bychom si měli občas připomenout jednu věc.
Ne všechny krásné okamžiky musí být velké.
Někdy stačí drobná mince v kapse a pocit, že dnes si můžeme koupit něco malého jen pro radost.
Protože největší kouzlo těch starých dob nebylo v tom, co jsme si mohli koupit a jak nám to chutnalo. Ale v tom, jak velkou radost jsme měli z takového mála. Byli jsme skromní.
S jedinou korunou na dlani jsme drželi v ruce drahocenný poklad.
