Článek
Neohlášená návštěva dokáže řadu lidí zaskočit, někdy hodně rozladit.
Co se za posledních dvacet let změnilo? A kdy jsme si zvykli, že i obyčejné setkání musí mít místo v kalendáři?
Pamatujete si dobu, kdy návštěva nepotřebovala pozvánku ani zprávu v mobilu? Člověk prostě šel kolem, zazvonil a zeptal se, jestli je čas na kávu. Někdy se sedělo deset minut, jindy celé odpoledne. Nebylo na tom nic zvláštního. Patřilo to k běžnému životu.
Dnes je podobná situace skoro nepředstavitelná.
Když se ozve zvonek, většina lidí se nejdřív podívá do kukátka. Pokud návštěvu nečekají, často ani neotevřou. Jiní nejprve vezmou do ruky telefon a zjišťují, jestli jim někdo nepsal, že se zastaví na kus řeči.
Ne proto, že by byli nezdvořilí, ale protože si zvykli, že každé setkání má být domluvené.
Změna přišla nenápadně. Neexistuje den, kdy bychom se společně všichni rozhodli, že už se bez ohlášení navštěvovat nebudeme. Přesto se to stalo.
Mobilní telefony nám umožnily domluvit se během několika vteřin a postupně vytvořily nové společenské pravidlo. Nejdřív krátká zpráva. Pak teprve návštěva.
Jenže technologie jsou jen částí odpovědi.
Stejně důležité je, že se změnil náš způsob života. Práce se často přesunula domů, večery bývají naplánované do poslední hodiny a mnoho lidí přiznává, že si svůj volný čas začali mnohem víc chránit.
Domov už není jen místem, kam může kdykoli kdokoli přijít. Pro mnoho lidí představuje jediný prostor, kde mohou být chvíli sami, mít své pohodlí a svůj klid.
Psychologové upozorňují, že potřeba soukromí je dnes výraznější než před několika desetiletími. Dříve trávily rodiny velkou část života venku – na ulici, na dvorku nebo u sousedů. Dnes se většina kontaktů odehrává přes telefon nebo sociální sítě.
Paradoxně jsme propojenější než kdy dřív, ale osobních setkání je čím dál méně. Jen po předchozí domluvě.
Neznamená to ale, že jsme přestali mít rádi společnost druhých. Jen jsme změnili pravidla.
Stačí se podívat na mladší generaci. Mnozí z nich považují za slušnost napsat předem i vlastním rodičům, jestli můžou přijít. Pro starší generaci je to někdy těžko pochopitelné. Vždyť děti přece nepotřebují pozvánku. Jenže mladší lidé to často nevnímají jako odstup. Je to projev respektu k času druhého člověka. K tomu, aby nenarušili jejich prostor a plány.
Zajímavé je, že stejnou změnu můžeme pozorovat i v zahraničí. Britská psycholožka a autorka knih o společenském chování Deborah Tannen dlouhodobě upozorňuje, že moderní komunikační technologie mění nejen způsob, jak spolu mluvíme, ale taky naše očekávání ohledně dostupnosti a soukromí.
To, co bylo dříve považováno za spontánnost, dneska může někdo vnímat jako narušení osobního prostoru a jasnou neslušnost.
Na druhou stranu možná něco ztrácíme.
Neohlášené návštěvy měly jednu zvláštní vlastnost. Byly neplánované. Nepřicházely ve chvíli, kdy bylo uklizeno, napečeno a všechno připravené. Lidé přicházeli takoví, jací byli, a domácnosti vypadaly tak, jak zrovna vypadaly. Nikdo se nezdržoval úvahami, jestli je vhodná chvíle. Prostě se sedlo ke stolu, uvařila se káva a povídalo se.
Dnes máme někdy pocit, že i obyčejné setkání musí být dokonalé. Že je potřeba uklidit, připravit občerstvení a najít v diáři vhodný termín. Spontánnost pomalu ustupuje organizaci. Možná je to praktičtější. Ale je otázkou, jestli jsme tím něco neztratili.
Nejde o to vracet se do minulosti a tvrdit, že všechno bývalo lepší. Doba se změnila a s ní i naše potřeby. Někdo pracuje z domova, jiný pečuje o malé děti, další si po náročném dni přeje hlavně klid.
Napsat krátkou zprávu „Můžu se zastavit?“ není nic složitého a často je to projev obyčejné ohleduplnosti.
Možná bychom si ale měli položit jinou otázku.
Kdy jsme naposledy někomu otevřeli dveře, aniž bychom čekali jeho příchod?
A kdy naposledy někdo zazvonil jen proto, že nás chtěl vidět, ne proto, že měl něco vyřídit?
Možná právě v odpovědi na tyto dvě otázky je schovaná změna, kterou jsme skoro nezaznamenali.
Neohlášené návštěvy možná z našich domovů nezmizely proto, že bychom byli méně přátelští.
Zmizely proto, že jsme si zvykli plánovat už snad všechno.
Nicméně, ohlásit se před návštěvou přece není známkou chladných vztahů. Může to být naopak projev obyčejné úcty. Nikdy nevíme, co ten druhý právě řeší. Možná uspává dítě. Pracuje z domova. Odpočívá po noční směně. Nebo prostě jen touží po chvíli klidu.
Jsou i nevhodné extrémy:
Každý asi zná někoho, kdo zvoní bez ohlášení a ani na okamžik nezapochybuje, že mu otevřete. Jako by váš čas automaticky patřil i jemu. Když zrovna nemůžete, cítí se uraženě. To snad nemyslíte vážně, že ho nepřijmete! To se přeci nedělá nepozvat návštěvu dále…
A právě tady se ukazuje, že nejde o samotnou návštěvu. Jde o očekávání. O přesvědčení, že druhý člověk musí být kdykoli k dispozici. Zvonícího absolutně nezajímá zda se vám to hodí, jestli se třeba zrovna necítíte špatně atd.
Já sama mám ve svém blízkém okolí takovou osobu. A trvalo dlouho vysvětlit, že není možné zvonit kdykoli se jí zamane. Jako osoba pracující z domu potřebuji svůj klid na práci a to že pracuji z domu přeci neznamená, že jsem povinna přijímat návštěvy jako nic.
Naučili jsme se víc přemýšlet o hranicích – nejen cizích, ale i těch svých.
A to nemusí být známka horší společnosti. Možná je to jen známka toho, že si dnes mnohem víc uvědomujeme, že každý má právo říct: „Teď se mi to nehodí.“ A že dobré vztahy nestojí na tom, že máme dveře otevřené čtyřiadvacet hodin denně, ale na tom, že se navzájem respektujeme.
A možná jsme jen zapomněli, že některé z nejhezčích okamžiků v životě vznikají právě tehdy, když nejsou v kalendáři vůbec zapsané. A že bychom si vždy měli najít čas otevřít dveře těm, na kterých nám opravdu záleží.
Moje babička měla na zdi malou dřevěnou cedulku s nápisem „Host do domu, Bůh do domu.“ Jako dítě jsem nad tím nikdy nepřemýšlela. Brala jsem to jako jednu z těch věcí, které prostě ke starým domům patřily, stejně jako vyšívané ubrusy nebo kukačky na zdi.
Dnes si ale říkám, že ta věta vlastně vystihovala dobu, kdy byly dveře domů otevřenější než dnes.
To už si musíme zvážit každý sám.
Zdroj: https://psychologie.cz
https://dictionary.apa.org/boundary
