Článek
Je to už 5 let, co jsem se cítila přesně takhle. A je to také 5 let, kdy stále nevím, co se vlastně stalo. Se smrtí se časem smíříte, ale ten věčný otazník visí ve vzduchu pořád a už se ho nikdy nezbavím.
Můj tchán byl velmi hodný člověk a úžasný dědeček mého syna. Pouto mezi nimi bylo velmi silné. Jak to otřáslo tehdy šestiletým chlapcem, který měl v dědovi nejlepšího kamaráda se snad ani nedá popsat. Jeho pláč trval snad ještě tři roky, než došlo k jakémusi smíření, že už dědečka nikdy neuvidí. Že už s ním nikdy nepůjde na most koukat na vláček.
Ano, tchán miloval vlaky, a taky se mu to stalo osudným.
Když přišla policie s jeho rozmáčknutým telefonem, a oznámila smrt našeho blízkého člověka, všichni jsme se zhroutili. Byl na místě mrtev.
Co nastalo potom nedokážu ani dnes popsat, protože se mi opět derou slzy do očí a bolest se zase připomíná. Tak strašně mě to zasáhlo, že jsem to sama ani nečekala. Ale protože jsem tchána měla opravdu ráda, nedokázala jsem to všechno nechat jen tak s oznámením, že zkrátka zemřel pod koly vlaku a tím to končí.
Hlavou se mi točilo snad tisíc otázek… Proč? Jak? Jak to celé bylo? Kdo mi sakra odpoví!?
Vyšetřovatel na mé zvídavé otázky odpovídal, ale bohužel pokaždé jinak. Jednou z verzí bylo, že strojvůdce vypověděl, že zahlédl v kolejišti pohyb. Po druhé už byla výpověď změněna. Tchán měl nehybně ležet pod perónem. I pro strojvůdce je to samozřejmě šok, který bude mít do smrti před očima.
Ale tato informace naprosto mění pohled. Jak tedy zemřel? Spadlo mu tam něco a on vlezl do kolejiště? Uviděl vlak ale nestihl už vylézt? Znala jsem ho a vím, že by to nikdy neudělal. Ležel nehybně… aha… takže tam nedopatřením spadl a rozbil si hlavu? Nebo jak to, proboha, bylo?
Začalo moje soukromé vyšetřování. Rychlost jedoucího vlaku, výpočet, zda mohl stihnout zabrzdit. Jel předepsanou rychlostí, když projížděl obcí? Proč neproběhlo hlášení, že se blíží vlak? Neproběhlo, mám to zjištěno od lidí žijících přímo u zastávky.
Ano, tchán neležel někde mimo na trati. On stál na zastávce a čekal na vlak. Na sobě měl jako vždy reflexní vestu. Čekal na svůj obvyklý spoj, a během této doby projížděl rychlík, který ale na zastávce nezastavuje. A ten byl hřebíčkem do rakve našeho dědečka, tatínka a tchána.
Bohužel byl v ten osudný moment na zastávce úplně sám. Žádní svědci. Neumím to nechat jen tak, kontaktuji policii, drážní inspekci a další složky. Policie věc okamžitě uzavřela bez jakéhokoli dalšího vyšetřování. Ptám se společnosti, které patřil rychlík, zda můžou poskytnout kamerové záznamy z kabiny. Jsem neúspěšná. Drážní inspekce taky nemůže nic dělat. Policie si kamerové záznamy taky nevyžádala. Nakonec se dozvídám, že tyto záznamy jsou majetkem společnosti a nejsou povinni je poskytovat.
Nejhorší, co mě čekalo, bylo zjišťování, zda tchán byl v ten krutý moment při vědomí a věděl, že zřejmě za pár vteřin zemře. Ze zprávy vím jen to, že tělo vykazovalo známky života, ale zda byl tchán při vědomí se taky už nikdy nedozvím. Nedokážu se smířit s tak nespravedlivým odchodem hodného a hlavně vždy opatrného člověka. Nechci se smířit s tím, jak policie postupovala. Je to zřejmě jen případ jako každý jiný.
Nepřepadl ho někdo? Na zastávce se běžně scházeli podivní pubescenti. Proč měl i po srážce s vlakem telefon u sebe a peněženka ležela úplně mimo? Ano, může se zdát, že to jak to bylo je přeci jedno, protože můj tchán se už mezi živé nikdy nevrátí. Ale neuctivý postup vyšetřování ve mě zkrátka zanechal nepochopení a pocit nespravedlnosti. S tím otazníkem v hlavě se prostě nedá žít.
Jak obrovskou ránu to ale zanechá v nás pozůstalých, v malém chlapci, který dodnes neví způsob ukončení života dědečka ze dne na den, protože by to psychicky nezvládl. A kolik otázek se nám bude do smrti honit hlavou, to si nedokáží představit.
Neznám postupy těchto případů, ale to, co jsem zažila já osobně, mi říká, že vyšetřování je v podstatě nulové. Výslech strojvůdce, posouzení stavu těla v inkriminované chvíli a tím vše končí. Snad kdyby bylo na přejezdech a zastávkách více kamer, nebylo by možná tak těžké na vše přijít.
Snad můj příběh nepobuřuje práci policistů. Ale snad jsem taky přiblížila, jak strašná je tragická smrt. A jak vám není nikým pomoženo.
Můj syn se těšil na sobotu. „Mami, jdu k dědovi, bude mě učit vázat uzly.“… „No, víš.. dědeček usnul a už se nikdy nevzbudí.“ „Ale proč, vždyť ho jen trochu bolely kolínka..?“
Milovaný dědeček zdobí jeho dětský pokoj společnými fotografiemi. Jeho fotku má i na polštáři. A na zdech visí obrázky, které děda maloval. Byl to ten nejlepší a nejhodnější dědeček. Tak těžko se s tím smiřujeme. A zda někdy řekneme pravdu synovi, to nevíme..
Autorský text
