Článek
V březnu 2026 se z ní stala trojnásobná maminka, když s manželem Jiřím Vaňkem přivítali dvojčata Emmu a Ellu. Z bývalé šampionky se tak stala žena, která už nemusí nikomu dokazovat, že umí vyhrávat.
Když Petra Kvitová naposledy odcházela z profesionálního tenisového kurtu, nebyl to konec kariéry, jaký by si člověk pro jednu z největších českých tenistek představoval.
Na US Open 2025 prohrála v prvním kole s Francouzkou Diane Parryovou 1:6, 0:6. Zápas trval pouhých 52 minut. Kvitová ale už před turnajem oznámila, že právě US Open bude její poslední profesionální turnaj.
Mohla tedy skončit vítězstvím.
Mohla se rozloučit zaplněným stadionem po velkém zápase.
Mohla ještě jednou předvést svůj pověstný levácký servis a dělový forhend.
Nestalo se.
A přesto její odchod z tenisu nebyl smutným koncem. Spíš poslední kapitolou příběhu, který začal před téměř dvaceti lety a během kterého Petra Kvitová dokázala věci, o nichž může většina profesionálních sportovců jen snít.
Z Fulneku až na tenisový vrchol
Petra Kvitová pochází z Fulneku na Novojičínsku. Profesionálně začala hrát v roce 2006 a první titul na okruhu WTA získala v roce 2009 v Hobartu. O dva roky později už svět tenisu věděl, kdo je Petra Kvitová.
Rok 2011 byl přelomový.
Kvitová tehdy vyhrála Wimbledon. Ve finále porazila Marii Šarapovovou a získala svůj první grandslamový titul. V témže roce vyhrála také Turnaj mistryň a na konci sezony patřila mezi absolutní světovou špičku.
A nebyla to žádná náhoda.
Její tenis byl založený na obrovské síle úderů. Levácké podání, agresivní hra a schopnost zakončovat výměny z pozic, ze kterých jiné hráčky často pouze bránily.
Když Kvitové zápas sedl, dokázala soupeřku dostat pod tlak během několika úderů.
A potom přišel Wimbledon 2014.
Znovu vyhrála.
Tentokrát ve finále porazila Kanaďanku Eugenii Bouchardovou a získala druhý wimbledonský titul.
Dvě vítězství na nejslavnějším tenisovém turnaji světa nejsou maličkost. WTA dnes uvádí Kvitovou jako dvojnásobnou wimbledonskou šampionku s celkem 31 singlovými tituly a kariérním maximem na druhém místě světového žebříčku.
Jenže její příběh se neměl stát jen příběhem trofejí.
Pak přišla chvíle, která mohla všechno ukončit
V prosinci 2016 utrpěla Petra Kvitová při napadení ve svém domě vážné poranění levé ruky.
Pro běžného člověka by šlo o tragickou zkušenost.
Pro profesionální tenistku, jejíž kariéra stojí právě na levé ruce, to mohlo znamenat konec.
Kvitová se ale nevzdala.
Po operaci a dlouhé rehabilitaci se dokázala vrátit k profesionálnímu tenisu. Její návrat v roce 2017 nebyl samozřejmostí. Každý zápas byl zároveň důkazem, že se podařilo něco, co po podobném zranění nemuselo být vůbec možné.
A její kariéra tím neskončila.
Naopak.
V roce 2019 se dostala až do finále Australian Open.
Možná právě tady je důležité se na její kariéru dívat jinak než jen přes počet titulů.
Petra Kvitová nebyla vždycky vítězkou.
Ale opakovaně se dokázala vrátit.
31 titulů a jedna věc, kterou statistiky neukážou
Čísla jsou působivá.
31 titulů ve dvouhře.
Dva Wimbledony.
Nejvýše druhé místo světového žebříčku.
Bronzová olympijská medaile z Ria 2016.
A šest triumfů s českým týmem v tehdejším Fed Cupu, dnes Billie Jean King Cupu.
Jenže statistiky neukážou, jak moc byla její kariéra postavená na schopnosti znovu začínat.
Po zranění se vrátila.
Po porážkách znovu nastupovala.
Po období, kdy se nedařilo, znovu hledala formu.
A nakonec se musela rozhodnout, kdy říct dost.
Konec nepřišel proto, že by zapomněla hrát tenis
V roce 2024 si Kvitová dala mateřskou pauzu. V červenci toho roku se jí a jejímu manželovi Jiřímu Vaňkovi narodil syn Petr. V roce 2025 se na okruh krátce vrátila a odehrála devět turnajů. Výsledkově už ale nenavázala na své předchozí úspěchy.
V červnu 2025 oznámila, že US Open bude její poslední turnaj.
Ne proto, že by někdo rozhodl za ni.
Rozhodla se sama.
A právě to je na jejím konci možná nejdůležitější.
Profesionální sport je prostředí, kde se člověk neustále poměřuje s ostatními. Jste tak dobří, jaký máte poslední výsledek. Žebříček ukazuje číslo. Výhra nebo porážka jsou černé na bílém.
Jenže po téměř dvaceti letech může přijít chvíle, kdy člověk zjistí, že už nechce svůj život řídit podle dalšího zápasu.
Kvitová na konci kariéry řekla, že svého rozhodnutí nelituje a že se těší na více času s rodinou.
A pak přišel rok 2026.
Z jedné maminky se stala trojnásobná
Dne 30. března 2026 oznámila Petra Kvitová narození dvojčat.
Dvě holčičky dostaly jména Emma a Ella.
Jejich starší bratr Petr, narozený v červenci 2024, se tak stal velkým bratrem.
Najednou se celý svět Petry Kvitové změnil.
Už nemusí vstávat kvůli rannímu tréninku.
Nemusí balit rakety na další turnaj.
Nemusí sledovat soupeřku v příštím kole.
Nemusí řešit, kolik bodů potřebuje k postupu v žebříčku.
Místo toho má doma tři malé děti.
Je to možná největší změna, jakou si člověk po letech profesionálního sportu může představit.
A zároveň změna, která není vidět ve statistikách.
Zvláštní je, jak rychle se na šampiony zapomíná
Sportovní kariéra má jednu krutou vlastnost.
Dokud člověk vyhrává, všichni sledují každý jeho krok.
Každý zápas je důležitý.
Každý titul se oslavuje.
Každá porážka se rozebírá.
A potom přijde konec.
Najednou se člověk ocitne mimo hlavní dění.
Petra Kvitová už nebude každý týden v tenisových výsledcích. Její jméno nebude figurovat v pavouku grandslamu. Nebude se řešit, jestli se posune ze světové dvojky na jedničku.
A přesto po ní v tenise zůstává něco, co žádný konec kariéry nesmaže.
Dvě wimbledonské trofeje.
31 titulů.
A především příběh hráčky, která dokázala vstát v okamžicích, kdy by mnoho lidí pochopilo, kdyby už dál nepokračovala.
Možná právě teď začíná její nejzajímavější kapitola
Když byla Petra Kvitová na vrcholu, lidé ji znali jako tenistku.
To slovo ji definovalo.
Dnes je to jinak.
Je bývalou profesionální tenistkou.
Manželkou.
A trojnásobnou maminkou.
Její dvojčata přišla na svět v březnu a Kvitová se tak dostala do úplně jiné životní etapy. WTA při oznámení narození uvedla, že s manželem Jiřím Vaňkem přivítali Emmu a Ellu a že starší syn Petr se stal velkým bratrem.
Je v tom vlastně něco symbolického.
Na tenisovém kurtu člověk bojuje s časem. Snaží se být rychlejší, silnější, přesnější. Každý rok se ptá, jestli ještě dokáže konkurovat mladším soupeřkám.
V životě ale žádný žebříček neexistuje.
Nikdo nevyvěsí tabulku, podle které zjistíte, jestli jste dobrý rodič.
Nikdo vám nedá trofej za to, že jste zvládli náročný den.
A přesto mohou být právě tyto malé každodenní věci mnohem důležitější než vítězství na nejslavnějších kurtech světa.
Petra Kvitová už nemusí vyhrávat.
Nemusí nikomu dokazovat, že patří mezi nejlepší.
To už dokázala dávno.
Dnes má před sebou jiný druh života.
Bez potlesku tribun.
Bez světel kamer před každým zápasem.
Bez nervozity před prvním podáním.
A možná je právě tohle ten největší paradox jejího příběhu.
Žena, která strávila skoro dvacet let snahou být co nejlepší na světě, dnes může mít úplně jiné přání.
Aby byly doma zdravé děti.
Aby byl klid.
Aby měla čas.
Aby nemusela nikam spěchat.
Aby si mohla užít život, který jí tenis celé roky dovoloval jen po částech.
Petra Kvitová už tedy není jen ta žena, která dvakrát zvedla nad hlavu wimbledonskou trofej.
Je to žena, která dokázala skončit ve chvíli, kdy sama cítila, že je čas.
A možná právě proto její tenisový příběh nekončí porážkou 1:6, 0:6.
Končí rozhodnutím.
A za ním začíná něco úplně jiného.
Ne další zápas.
Ale život.
