Článek
Známe to všichni. Jedeme jako naučené stroje. Práce, děti, bolavé vztahy, chatrné zdraví, celoroční dřina pro týden u moře atd. Málokdo z nás přemýšlí nad tím, jak nám bude, až půjdeme pomalu do finále. Jak nám bude na sklonku života? Teď se tak nějak držíme, nějak přežíváme, ale takhle to na věky nebude.
Většina z nás žije tak, jak se očekává. Musíme mít práci, děti, rodinu, žít v manželství, ve kterém vlastně už dávno nejme šťastni. No co, vydrželi to druzí, vydržíme i my. Tak to přece chodí, a přeci dětem nerozbijeme rodinu.
Proč máme strach být sami sebou? Jak se nám asi tenhle styl života vrátí? Deprese, úzkosti, pocit že jsem něco prošvihl? A ten pocit, že na všechno už je pozdě. Život je premiéra, reprízy se nedočkáme.
Jsme na život a na smrt rozhádaní s kamarádkou, nebo třeba s vlastní matkou. Celý život v sobě držíme nenávist, ego nám velí jasně, neodpouštět! Nic a nikomu!
Děti rostou jako z vody, najednou je jim 18, a my pozdě zjišťujeme, že jsme jejich dětství tak nějak nestihli prožít. Zase byla důležitější práce. Pracovat se přece musí. Koupíme dětem všechno, ale pravé rodičovské lásky a naší přítomnosti se příliš nedočkali. Vzali jsme je přece k moři, a na Vánoce dostali dárky, tak co by ještě chtěli. Musíme platit nájem, mít na jídlo, nemáme čas už pomalu na nic. Jedeme na setrvačnost. Ale jednoho dne to vždycky bouchne. Často si vybijeme vztek právě na dětech.
Výčitka ve stáří může být velmi silná. Dnes nám to ještě nedochází. Ale ke konci můžeme být bolaví, staří, unavení a často sami. Právě proto, že jsme nedokázali odpouštět. Nebo i proto, že naše děti se od nás odvrátili. Ale tak hlavně že jsme žili jak se od nás čekalo. Celý život směny ve fabrice, na přátele a koníčky není čas ani síla. A když přichází důchod, najednou nemáme pro co a koho žít. Děti vyrostli a odešly, v práci už nás nikdo nepotřebuje. Ani ten člověk kterého jsme možná ranili a nepřiznali si to, už na nás nečeká. Je prázdno.
Možná se chceme mít líp, a stále si opakujeme, že až děti dostudují, až vydělám na to, až budu konečně v tom důchodu, až se mi omluví atd. Pořád jen „až“. A najednou už není žádné až. Je tu jen vědomí, že jsme došli do cíle. Bohužel někdy i dříve než jsme chtěli. Tolik jsme toho nestihli, promarnili.
Skutečně musíme žít v tom smutném manželství? Nebude dětem lépe, když budou v klidu než ve věčných hádkách? Opravdu nemůžu zvolit i jiný způsob vydělávání peněz, než trávit 12 hodin za pultem? Vážně nemůžu zajet za babičkou dříve, než se dozvím, že se blíží její konec a je v nemocnici?
To vzácné víno si nedám „až“, dám si ho teď, protože mám na něj chuť, a každý den je jedinečný. Koupím kytku a půjdu se usmířit s maminkou. Obejmu své dítě a strávím s ním celý den. Pohladím svého muže a řeknu mu, jak jsem ráda že ho mám. Poletím třeba na Madeiru, celý život je to můj sen, a já nevím, kdy se mi sny přestanou zdát, chci žít, ne přežívat. Koupím si pejska, a budu s ním jezdit na výlety. Pak už na to nemusím mít sílu. Celý život čekat. Na co vlastně? Život přece taky nečeká, je teď.
Žal, lítost
Nechtějme litovat když už bude pozdě. Přemýšlejme dopředu. A i naše stáří může být příjemné. V přítomnosti našich blízkých. Ve zdraví. Vyměňme tu dřinu v práci za něco co nás naplňuje. Věřme si, že to jde i jinak. Nežijme s křivdou celé roky, možnost usmíření už se nám nemusí naskytnout.
Chceme litovat toho co jsme udělali? Nebo naopak toho co jsme neudělali? Volba je na nás. Vždy.
