Článek
Před několika dny jsem četla otevřený dopis otce, který se svou ženou pečuje o těžce nemocné dítě. Nežádal o soucit. Nepopisoval tragédii. Popsal něco mnohem horšího – pocit, že systém přestal rozlišovat mezi rodinou, která se snaží, a tabulkou v počítači. A obrovský pocit nespravedlnosti.
Rozhodl se jednat.
Česká republika už spoustu let podporuje takzvanou deinstitucionalizaci. Jinými slovy: místo velkých ústavů má co nejvíce lidí žít doma, v přirozeném prostředí, za pomoci rodiny a terénních služeb.
Na papíře to vlastně zní správně.
Většina rodičů vám totiž řekne, že pokud to jenom trochu jde, chtějí mít své dítě doma. Ne v léčebně nebo v ústavu, ale ve vlastním pokoji mezi svými.
Jenže existuje druhá strana mince.
Péče o dítě s těžkým postižením není práce na osm hodin denně. Je to služba 24 hodin denně, sedm dní v týdnu. Jeden rodič většinou přestane pracovat úplně, druhý živí celou rodinu. Rehabilitace, pomůcky, léky, speciální výživa, doprava k lékařům – to všechno stojí peníze, které v běžném rodinném nikdy nefigurovaly.
A právě proto stát vyplácí příspěvek na péči.
Jenže co když se z příspěvku určeného na péči stane položka, která rodinu připraví o jinou dávku?
Tatínek v otevřeném dopise popisuje situaci, která se čím dál víc objevuje i v dalších reakcích pečujících rodin.
Jejich dítě pobírá příspěvek na péči ve III. stupni. Peníze jsou určeny na zajištění péče, pomůcek a potřeb dítěte. Podle jeho zkušenosti ale nový systém DSSP započítal tento příspěvek do příjmů domácnosti způsobem, který vedl ke ztrátě podpory na bydlení.
Nejde o to, jestli měl úředník dobrý nebo špatný úmysl.
Jde o jednoduchou otázku:
Mají být peníze určené na péči o těžce nemocného člověka považovány za běžný příjem rodiny? Není to snad dávka, kterou poskytuje stát na těžce postižené dítě? Ale započítává ji jako mzdu?
Rodina se na papíře může jevit bohatší, než ve skutečnosti je.
A právě papír dneska rozhoduje.
Pod otevřeným dopisem se během krátké doby objevily desítky reakcí.
Jedna maminka píše, že pobírá rodičovský příspěvek 8 500 korun, z něhož platí nájem 7 500 korun, a Superdávka jí vyšla nula.
Pěstounka popisuje, že si kvůli pětileté vnučce musela pronajmout větší byt, aby měla vlastní pokoj. Po změně systému jí podle jejího vyjádření nepřišla žádná pomoc a hrozí jí výpověď z nájmu.
Další žena pečuje o dceru s mozkovou obrnou, jiná o nemohoucího člena rodiny. V jejich příbězích se opakuje stejný pocit – strach z obyčejného zaplacení střechy nad hlavou.
V diskusi zazněl důležitý komentář, že pokud úřad započetl do příjmů něco, co tam podle zákona nepatří, existuje možnost podat odvolání. A je fér dodat i to, že ne každý problém musí být chybou zákona – někdy může jít o chybný výpočet nebo individuální posouzení.
Jenže pokud podobných příběhů přibývá, už nejde odbýt všechno větou „podejte odvolání“.
Celý systém je v podstatě absolutně nefunkční a potřebné lidi přivádí do naprosto zoufalé situace.
Další věc, která se v diskusi opakuje překvapivě často, nejsou jen peníze.
Je to aplikace Jenda.
Lidé popisují, že žádost o Superdávku je složitá, nepřehledná a vyžaduje opakované dokládání dokumentů. Někteří mají pocit, že i když doloží všechno, pořád se objevují další a další požadavky.
Digitalizace měla lidem život usnadnit.
Jenže pokud se senior, samoživitelka nebo pečující rodič bojí otevřít formulář, protože mu nerozumí nebo přichází o finance k základnímu přežití, pak je něco špatně.
Technologie mají šetřit čas. Ne vyrábět nové fronty – tentokrát digitální.
Na celé věci mě nejvíc zaráží jeden paradox.
Politici často říkají, že je potřeba podporovat rodiny, domácí péči a mezigenerační solidaritu. V tom se shodne skoro každý.
Jenže podpora není slogan.
Podpora se pozná ve chvíli, kdy rodina sedí u kuchyňského stolu a rozhoduje, jestli zaplatí nájem, nebo další rehabilitaci dítěte. Právě tam se ukáže, jestli systém opravdu pomáhá. Nebo jen správně vyplňuje kolonky.
Je to otázka, kterou bych položila každému ministrovi práce sociálních věcí.
Má stát finančně znevýhodnit rodinu, která se rozhodla pečovat doma o těžce nemocného člověka, místo aby péči převzala instituce?
Protože pečující rodiče snad nejsou čísla.
Jsou to lidé, kteří často odvádějí práci, za kterou by stát jinak platil násobně vyšší částky.
A společnost, která si jejich práce neváží, nakonec neztratí jen peníze.
Proč obžaloba systému?
„Moje manželka se doma stará o naše těžce nemocné dítě. Vzdala se kariéry i možnosti vydělávat, abychom dítě nemuseli dát do ústavní péče.“
Těmito slovy začíná otevřený dopis otce, který kritizuje dopady nové Superdávky na pečující rodiny.
Uvádí, že jeho dopis je otevřeným protestem proti systému, protože to co páchá na potřebných lidech je pro něj už nepřípustné. Vzhledem k tomu, že jejich příjem je pouze ze strany tatínka postiženého chlapce, maminka se práce musela vzdát, nemá čtyřčlenná rodina šanci vyjít. Po novele sociálních dávek spadl jejich příspěvek na bydlení na nulu. Navíc uvádí, že stát přičetl jako příjem výživné, což je podle otce jasný fiktivní příjem, který nikdy neměli.
Možná ten tatínek opravdu nevyhraje svůj boj jedním dopisem. Třeba mu paní úřednice odpoví jen dalším paragrafem a další stránkou výpočtu. Ale pokud jeho příběh otevře debatu o tom, jestli stát správně posuzuje rodiny, které pečují o své nejtěžší nemocné doma, pak už svůj první krok vyhrál.
Pokud dneska desítky, možná stovky pečujících rodičů, pěstounů i samoživitelů nezávisle na sobě popisují stejné problémy, není fér je umlčet větou „podejte si odvolání“.
Zdroj: Článek vychází z veřejně sdíleného textu autora otevřeného dopisu a reakcí členů facebookové skupiny zaměřené na problematiku superdávky.
https://mpsv.gov.cz/davka-statni-socialni-pomoci
https://mpsv.gov.cz/up-cz/socialni-tematika
