Ty jsi tak sobecká, že odejdeš za tím koho miluješ? A co děti a tvůj manžel?

Když pročítám diskuzi na jednom portálu, kde se zoufalá žena ptá na názor ostatních, hlava mi to nebere.

Nejde ani tak o její situaci, ale o to, že se ptá na názor naprosto cizích lidí, které nikdy neviděla a ten názor je pro ni tak důležitý, že se mu nejspíš přizpůsobí.

To vážně?

Mám za to, že své osobní a velmi soukromé problémy řeším podle toho, jak to cítím já sama, ne co si o tom myslí druzí.

Dnes to bohužel chodí tak, že ať se rozhodnete tak či onak, vždy budou jedni říkat „Dobře jsi to udělala“, a druzí „Ty jsi ale sobecká“.

Paní je v situaci, kdy je vdaná a má děti. Její milenec je rovněž ženatý a také má děti. Co je zajímavé, je to, že jejich partneři (manželé, se kterými mají rodinu) o vedlejším poměru ví. Jejich přístup je takový, že je to oběma tolerováno, naprosto ale neakceptují rozvod a rozpad rodiny.

Paní si se situací neví rady, protože chce být oficiálně se svým milencem a on zase s ní.

Jak to vyřešit? Odpověď hledá na internetu.

A já se ptám: Jak by to řešily ženy dříve, kdy internet nebyl?

To už se vážně neobejdeme bez této vymoženosti vůbec v ničem?

A co náš vnitřní pocit? Naše intuice? Opravdu tolik záleží na tom, co si myslí neznámý člověk na nějaké diskuzi?

Osobně bych se s tak intimními záležitostmi neobracela na cizí lidi. A to, jak se paní rozhodne, je přece čistě její soukromá věc.

V diskuzi se samozřejmě dočkala velmi „chytrých“ rad. Jedni ji odsuzují, jak může být tak sobecká a rozbít dětem rodinu, a druzí, že náš osobní život je jen náš a rozvodem dětem přeci neodebíráme právo na oba rodiče. A hlavně je důležité, aby byla šťastná, než aby děti žily v rodině, která šťastná není.

Poukazováno je také na to, že z ní bude už navždy rozvracečka rodin a také se dostane do role macechy.

Nicméně, kdyby to paní bylo všechno tak jedno a byla sobecká, nad situací a dětmi by vůbec nepřemýšlela. Ale ji to trápí, a proto hledá pomoc v diskuzi. Kde se jí ale pomoci samozřejmě nedostalo. Jen každý přidá názor dle svého vlastního úhlu pohledu.

Její manžel o mimomanželském vztahu ví, sám má také milenku, ale rozvod podle něj nepřipadá v úvahu. Před dětmi to manžel drží pod pokličkou. Možná tajně doufá, že to jeho ženu i jeho samotného přejde. Možná není schopen ublížit dětem. Možná nechce mít ve společnosti ostudu, kdo ví.

Nedokážu si představit, jak je jim oběma. Ale podle paní je jejich manželství dávno mrtvé, tedy jen formalita. Přesto má strach, jak na ni budou pohlížet děti.

Naprosto opačný názor má paní, která říká, že její známá se rozhodla pro rozvod, a dopadla tak, že děti skončily u psychologa a rozvodové tahanice trvají již několik let. Tak tohle vás nepodrží a ani vám to nedá žádnou naději.

„Takže vy spálíte mosty a jdete si sobecky za svým?“

Když si to vše pročítám, je mi v podstatě paní líto. Ne jen kvůli názorům, kterých se dočkala, ale hlavně proto, že ztratila svůj vlastní úsudek. Jsem si jistá, že její hlava, srdce i duše ví, co má udělat. Ale když nás ovládají strachy a výčitky, nikdy se nikam nepohneme. I kdyby to byl krok vedle, je to pro nás škola a další lekce.

Samozřejmě, rozpadem vždy trpí i děti. A skutečně to může napáchat obrovské škody na jejich psychice. Takto žije bohužel spoustu dětí. Protože dnes se lidé rozvádějí jak na běžícím páse. Láska odešla, tak proč dodržovat nějaký slib v dobrém i zlém, že? Na to už se dnes přeci nehraje!

Nutno si ale uvědomit, že děti nebudou dětmi stále. Dospějí. A my možná zůstaneme sami, protože jsme je chtěli uchránit. A možná jim to pak budeme vyčítat. Tak já jsem kvůli vám zůstala v nefungujícím manželství a vy mě teď necháte samotnou?

I toto se může stát. Stát se může v podstatě cokoli, je spoustu teorií a variant.

Ale myslím si, že děti vycítí, že žijí ve lži a toxickém prostředí. Popírat to, co cítím, není zrovna dobrý příklad pro potomky. Asi taky záleží, kolik je dětem let atd.

Paní nezávidím. Ale hledět na názory ostatních mi nepřijde dospělé a vyzrálé. Vyzrálý člověk ví. Jen on sám má právo rozhodovat o svém životě. Tak, aby on sám byl šťastný, a není to sobeckost. Šťastná máma je podle mě mnohem lepší než zoufalá utrápená žena, žijící v naprosto nenaplněném vztahu. Ale ani můj názor není v tomto případě podstatný.

Ke svým životním rozhodnutím nepotřebujeme ničí schválení. A následky si stejně poneseme jen my sami, ne ti, co nám dávali chytré rady.

A u nás je bohužel za tu hříšnější považována vždy žena. U mužů se to bere tak nějak jinak.

Zdroj: emimino.diskuze.cz