Článek
V životě se můžeme vydat dvěma cestami. Tou pohodlnější, kde budeme co nejvíc setrvávat v tom, co známe, co funguje, co je pro nás zdánlivě bezpečné. Nebo cestou změn, odvážných rozhodnutí, osobnostního rozvoje, nových směrů a vizí, kde nás bude čekat asi hodně práce a nejistot, ale ve výsledku nejspíš také nesrovnatelně více naplnění a vnitřního uspokojení.
Právě pro tuto cestu se rozhodli studenti, studentky, absolventi a absolventky AMU, které budeme představovat v tomto seriálu. Jsou to lidé, kterým se podařilo svoji profesi posouvat dalšími směry, rozvíjet ji, propojovat ji se všemi svými talenty a dovednostmi a kteří za sebou mají vlastní skvělé projekty. Jsou to lidé, kteří určitě stojí za představení.
Gabriela Heclová měla už odmala blízko k hudbě i herectví, a tak vystudovala Pražskou konzervatoř. Mnoho let se věnovala natáčení videí na YouTube a byla dokonce jednou z našich nejúspěšnějších youtuberek. Svá videa už ale smazala a kariéru youtuberky ukončila. Vidět ji však můžete na televizních obrazovkách. Naposledy například v minisérii režiséra Davida Ondříčka Král Šumavy. Gabriela je mladá žena mnoha zájmů a vedle svých dalších aktivit studuje druhým rokem na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze na katedře produkce.
Se vším, co dělá, začala podle svých slov strašně brzy. „Se sociálními sítěmi ve svých šestnácti letech. Vždycky jsem měla pocit, že přesně vím, co chci dělat a jaká je moje cesta. Postupem času jsem ale zjistila, že spoustu věcí jsem dělala ne proto, že bych je já chtěla dělat, ale protože jsem chtěla někomu něco dokázat,“ říká Gabriela Heclová.
Je prý navíc člověk, který skáče po příležitostech. „To mě učil táta – kdo nic nedělá, nic nezkazí. A když něco zkazím, tak se z toho aspoň něco naučím.“
Při pandemii covidu si ale uvědomila, že její povolání je tak trochu k ničemu. „Nezachraňuju životy. Tehdy jsem měla pocit, že vůbec nevím, co chci dělat, aby to mělo nějaký smysl. Měla jsem trochu krizi, co se sebou. A FAMU mi dala kotvu.“
Právě pro tuto cestu se rozhodli studenti, studentky, absolventi a absolventky AMU, které budeme představovat v tomto seriálu. Jsou to lidé, kterým se podařilo jejich profesi posouvat dalšími směry, rozvíjet ji, propojovat ji se všemi svými talenty a dovednostmi a kteří mají za sebou vlastní, skvělé projekty. Jsou to lidé, kteří určitě stojí za seznámení.
Ve známost jste vešla především jako youtuberka, ale tuto profesi jste již opustila. Na Instagramu máte 210 tisíc sledujících, jak moc se Instagramu věnujete?
Na Instagramu jsem aktivní asi jako každý mladý člověk, který nějakým způsobem funguje na sociálních sítích. A já na nich funguji. Uvědomuji si, že se jedná o platformu, na které můžu komunikovat s tak velkým číslem lidí, které na ní mám. Zároveň to číslo ale hodně rychle padá, protože už tam nedávám ten klasický influencerský obsah, jako jsem dělávala. Jsou dny, kdy absolutně nic nepřidám, a pak zase dny, kdy mám co sdělit a sdílet, tak to udělám.
Co vás momentálně zaměstnává nejvíc?
Produkce. Studuji ji na FAMU, kde v rámci studia připravujeme 39. ročník festivalu FAMUFEST. To je mojí hlavní náplní poslední měsíce. Věnuji se jí i v rámci Seeya Creative, což je takové malé studio založené lidmi ze střední průmyslové školy Panská a z FAMU. Zaměřujeme se na filmovou produkci. Zároveň nově spolupracuji s režisérem Šimonem Holým a producentem Janem Syručkem na Šimonově novém filmu. Současně pořád hraju, ale hraní tvoří podstatně menší část.
Co vás vedlo k rozhodnutí věnovat se studiu produkce na FAMU? Studovala jste herectví na konzervatoři, pokračovat na DAMU vás nelákalo?
Po střední škole jsem vlastně na vysokou vůbec jít nechtěla. Byla jsem přesvědčená o tom, že dál studovat nepotřebuji. A upřímně – byla jsem dost otrávená z toho systému. Na konzervatoři to fungovalo tak, že když se vyskytla pracovní příležitost, muselo to projít schvalovacím procesem, abychom k práci dostali povolení. Mně se to tedy naštěstí vždy podařilo a jsem za to vděčná. Ale ve čtvrťáku, před maturitou, jsem začala točit seriál Vzteklina, do školy jsem moc nechodila a u maturity mě pak trochu potopili. Bohužel i u praktické herecké části jsem byla jediná, která dostala o stupeň horší známku. Následně jsem to měla potvrzené i pedagogem, který mě herectví učil, že to nebylo spravedlivé a mrzí ho, že to dovolil. Otrávilo mě to. Zklamalo mě, že když se chtěl člověk něčemu věnovat a opravdu to dělat, tak místo podpory ze strany pedagogů, kteří pro něj představují autority, se mu hážou klacky pod nohy. Dost mi to pocuchalo sebevědomí. Ve věku kolem sedmnácti osmnácti let je každý plný pochyb. Navíc celkově jsem nikdy neměla dostatek sebevědomí, i když navenek můžu působit opačně. Hodně mě to zranilo a divadelní herectví a celý ten proces, který jsem na něm měla ráda, mi trochu zhnusilo. Také se nám předhazovalo, že lidi z konzervatoře na DAMU neberou.
Z jakého důvodu?
Protože už nějakou hereckou průpravou prošli a už jsou v nějaké formičce zakonzervovaní. A bylo by velmi těžké je přetvarovat a naučit pracovat jinak. Podle mě je to trochu hloupost a tenhle přístup už se na DAMU taky mění. Mnoho mých spolužáků z konzervatoře studuje nebo dostudovalo DAMU – ať už to byla alterna, nebo činohra. Už je to jinak. Je fakt, že jsem hned po maturitě nějakou dobu přemýšlela o studiu produkce na FAMU, ale odradil mě požadovaný předpoklad ke studiu, a to dobrý vztah k matematice.
Tak produkční či producent při těch obrovských rozpočtech trochu počítat umět musí, předpokládám…
Samozřejmě. Musí se v tom umět pohybovat. Ale mě to tenkrát zkrátka odradilo. Šla jsem pracovat. Živila jsem se sociálními sítěmi, runneřila jsem, natáčela videoklipy, nahrávala podcasty, spolupracovala s GoOutem. Chtěla jsem všechny aktivity propojovat. Kultura mě vždycky bavila jako celek. Jednu dobu jsem působila i jako culture influencer. Snažila jsem se sledující motivovat k tomu, aby chodili za kulturou. Pak přišel covid a s veškerou kulturou byl konec. Najednou jsem seděla doma a ptala jsem se sama sebe, co budu dělat. Nejen pracovně, ale s celým svým životem. Přemítala jsem: „Gábi je ti třiadvacet, ještě tu vejšku stíháš. Celou dobu o tom přemýšlíš, stejně ses o to vždycky zajímala, tak to jdi zkusit. Nemáš co ztratit.“ Zkusila jsem to a vzali mě.
Vybaví podle vás škola studenty a studentky potřebnými znalostmi, vědomostmi a dalšími nástroji k tomu, aby z nich byli schopní a úspěšní producenti či producentky? Nebo to člověk musí mít nějak v sobě a stejně se nejvíc naučí až v praxi?
To nejcennější, co škola může člověku dát, a co si uvědomuji, že dala i mně, jsou lidé. Na škole se seznámíte s lidmi, kteří fungují a přemýšlejí stejně. Zajímají se o podobné věci. Úplně přirozeně si vytváříte tým, ve kterém můžete do budoucna pracovat. A navíc si tam můžete mnoho věcí vyzkoušet, aniž byste se vydávali do nějakého rizika. Jste „krytý“ školou. Když se vám něco nepovede, to nejhorší, co se může stát, je, že dostanete špatnou známku.
Jednou z vašich velkých vášní je také hudba. Zpíváte?
Hudbu miluju a milovala jsem ji už od dětství. U nás doma pořád něco hrálo. Zpívala a zpívat jsem chtěla, ale trochu jsem v tom povolila. Viděla jsem, že kolem mě je spousta lepších, a já vždy chtěla být v tom, co dělám, nejlepší. Hudbu jsem ale neopustila a věnuji se jí jinak. V budoucnu bych chtěla pořádat multižánrové festivaly, kde by se spojovaly všechny možné obory, které mě baví – film, hudba, divadlo. Tam směřuji a s touto vizí jsem se i na produkci hlásila. Do budoucna jsem otevřená čemukoliv. Hudbu teď momentálně řeším z manažerské stránky. Spolupracovala jsem se slovenskou zpěvačkou Timeou a aktuálně s kapelou Metastavy. Ale je to vyloženě taková bokovka, protože v muzice je ještě míň peněz než u filmu. Je to fakt spíš práce pro radost. Baví mě to a naplňuje. Hudební prostředí mám moc ráda.
Ale vedle toho všeho pořád stíháte i hereckou profesi?
Teď jsem měla štěstí – a musím to zaklepat –, že jsem točila dva docela velké projekty. Vedle minisérie Král Šumavy režiséra Davida Ondříčka to byla další minisérie, která se bude vysílat letos v listopadu. Jmenuje se Extraktoři a je to o speciální jednotce české rozvědky zabývající se případy ohrožených Čechů. To bylo hodně zajímavé a jsem na to vážně zvědavá.
Vyhovuje vám to být takto profesně a zájmově rozkročená?
Je mi čtyřiadvacet. Pořád se pokládám za dost mladou. Se vším, co dělám, jsem začala strašně brzy. Se sociálními sítěmi ve svých šestnácti letech. Vždycky jsem měla pocit, že přesně vím, co chci dělat a jaká je moje cesta. Postupem času jsem ale zjistila, že spoustu věcí jsem dělala ne proto, že bych je já chtěla dělat, ale protože jsem chtěla někomu něco dokázat. Nebyl to můj osobní chtíč. Někde vzadu v hlavě mi leželo: „Jdu vám to všem ukázat, že na to mám. Stačím na to. Zvládnu to. A nakonec to ještě budu já, kdo se bude smát.“ Navíc jsem člověk, který skáče po příležitostech. To mě učil táta – kdo nic nedělá, nic nezkazí. A když něco zkazím, tak se z toho aspoň něco naučím.
Co všechno jste se zatím naučila?
Pořád hledám. Při covidu jsem si uvědomila, že moje povolání je tak trochu k ničemu. Nezachraňuju životy. Tehdy jsem měla pocit, že vůbec nevím, co chci dělat, aby to mělo nějaký smysl. Měla jsem trochu krizi, co se sebou. A FAMU mi dala kotvu. Vrátila mi i potřebný režim do života. Když jsem pracovala, kladla jsem si otázku: „Je to opravdu to, čemu se chci věnovat celý život?“ A já chci věci objevovat a zkoušet. Na to mi právě škola poskytla prostor. Prostor na to hledat a zkoušet si různé věci a s různými lidmi. I do budoucna bych chtěla dělat věci projektově a střídat aktivity. Nejsem ten typ, který by dlouho vydržel u jedné věci. Ideálně bych chtěla umět a dělat všechno.
Ale lidé spíš dávají přednost tomu, když je člověk zaškatulkovaný a jasně čitelný…
To mají moc rádi. Na to mám ale jasnou odpověď. Člověk se tím nemá nechat zviklat a má si dělat věci způsobem a s lidmi, se kterými cítí, že to tak má být. Věci zkoušet a hrát si s nimi, protože když nejde o život, nejde o nic. Popravdě řečeno kultura a produkce je náročná a stresová disciplína. Klidně se může stát, že za dvacet let budu třeba pekařka. Proč ne? Můžu dělat úplně cokoli. Když něco chcete zkusit, jděte si za tím a zkuste to. Když vám někdo bude říkat, proč to děláte tak a tak a neděláte to jinak, stačí odpovědět: Protože nechci. Chci to dělat takhle. Mně pořád někdo říkal, čím bych měla být – zpěvačkou, herečkou… A já jsem se nikdy neptala sama sebe, jestli to je fakt ten správný nápad. Ptejme se sami sebe, co opravdu chceme dělat. A dejme si čas. Nikdy není na nic pozdě.
rozhovor najdete také na www.universitas.cz
Autorka: Monika Otmarová
