Článek
V životě se můžeme vydat dvěma cestami. Tou pohodlnější, kde budeme co nejvíc setrvávat v tom, co známe, co funguje, co je pro nás zdánlivě bezpečné. Nebo cestou změn, odvážných rozhodnutí, osobnostního rozvoje, nových směrů a vizí, kde nás bude čekat asi hodně práce a nejistot, ale ve výsledku nejspíš také nesrovnatelně více naplnění a vnitřního uspokojení.
Právě pro tuto cestu se rozhodli studenti, studentky, absolventi a absolventky AMU, které budeme představovat v tomto seriálu. Jsou to lidé, kterým se podařilo svoji profesi posouvat dalšími směry, rozvíjet ji, propojovat ji se všemi svými talenty a dovednostmi a kteří za sebou mají vlastní skvělé projekty. Jsou to lidé, kteří určitě stojí za seznámení.
Jako dítě moc nevnímala, že se nějak odlišuje. Ale pak nastoupila na gymnázium a tělocvikář ji ze svých hodin rovnou vyloučil. Tehdy si poprvé – a bolavě – uvědomila, že ji její tělo v naší společnosti limituje. Naštěstí kromě setkání s neempatickým tělocvikářem zažila v dospívání i učitelku dramatického kroužku, která na její znevýhodnění naopak vůbec nebrala zřetel. Jako by neexistovalo. „Divadlem jsem žila, lidé mě tam uznávali,“ popisuje Zuzana Pitterová. Dnes je z ní i díky tomu herečka, tanečnice a režisérka, která na pražské DAMU vede projekt šitý na míru lidem s fyzickým znevýhodněním.
„Obecně to bývá vnímáno jako překážka: handicapovaný člověk se pohybuje s jistými omezeními, musí něco překonávat. Ale já díky svým víceletým tvůrčím zkušenostem věřím, že umění má moc a schopnost přestat tělo vnímat jen skrze překážky, skrze to, že tělo je jen něco, co nám umožní pohyb a posun vpřed. Spousta našich schopností je přece v naší hlavě. A ta nám prostřednictvím tvořivosti může otevírat cestu k tělu a k jeho nazírání. K tomu, abychom začali tělo vnímat třeba jako kreativní nástroj, jako hračku, která nás může inspirovat, nikoli omezovat,“ vysvětluje Zuzana Pitterová leitmotiv svého projektu, který probíhá už třetí semestr na DAMU a letos se nově spojil s pokročilými studenty a studentkami z katedry autorské tvorby a pedagogiky.
Na této katedře, založené profesorem Ivanem Vyskočilem, je zásadní studijní disciplínou objev tohoto herce a psychologa: dialogické jednání neboli jednání se svým vnitřním partnerem. A právě s dialogickým jednáním pracuje ve svém projektu i Pitterová.
Měla jsem pocit, že tam nepatřím
I ona si v životě prošla obdobím, kdy začala propadat frustrujícímu pocitu, že ji fyzické znevýhodnění stahuje dolů, brzdí a že ji její jinakost občas dává najevo, že někam nepatří.
„Jako dítě jsem zase tak moc nevnímala, že se nějak odlišuji. I když jsem byla trochu divočejší, brala jsem jako fakt, že něco zkrátka nezvládnu. Na druhé straně toho taky hodně šlo. Sice jsem třeba nemohla běhat, problém byl zdolávání schodů, ale vedle toho jsem plavala v bazénu, jezdila na kole… Život jsem vnímala spíše optikou toho, co umím, co všechno můžu dělat, než aby to bylo naopak,“ vzpomíná.
Radikální zlom v tomto jejím nazírání sebe sama přišel, když nastoupila na osmileté gymnázium a tělocvikář ji ze svých hodin rovnou vyloučil. „Tehdy jsem si vlastně poprvé uvědomila, že mé tělo mě v naší společnosti limituje. Tenkrát jsem to hrozně moc obrečela. Připadala jsem si najednou, že mezi ostatní děti nepatřím.“
Velkou oporou byla tehdy pro Zuzanu Pitterovou její maminka, která ji odmalička učila, aby nic předem nevzdávala a netrápila se tím, co nejde.
„Nikdy nebyla taková ta ambiciózní matka, která by mě někam za každou cenu tlačila. Ale snažila se mě vždy pochopit a podporovat ve všem, co jsem chtěla dělat. Byla to ona, kdo udělal ten osudový krok. Nic zlého netuše mě v deseti letech vzala do divadla, které mě pak tak silně chytlo. A byla taky první obětí mých domácích monologů a dialogů z her, které jsem vehementně předváděla po bytě. Zároveň mi však také vštípila smysl pro zodpovědnost, každý den mě nutila cvičit, i když jsem to jako dítě nesla těžce a většinou se mi vůbec nechtělo. Ale tento vypěstovaný řád je ve mně dodnes.“
O něco později našla Pitterová druhý zdroj své síly, a to v dramatickém kroužku. „Vedla ho paní učitelka, která na můj handicap vůbec nebrala zřetel. Jako by neexistoval. Anebo z něj naopak udělala prvek, který jsme cíleně zakomponovali do děje představení. Divadlem jsem žila, lidé mě tam uznávali a já jsem zase začala přijímat myšlenku, že fyzický handicap není překážka,“ vysvětluje Zuzana.
Ty chceš být herečka?
Zuzana si podala přihlášku na Vyšší odbornou školu hereckou, kam ji přijali s tím, že se bude zabývat spíše hlasovým herectvím.
„Věděla jsem, že rozhlasové herectví by mě strašně moc bavilo. Zprvu jsem věřila, že i s mým tělem lze být plnohodnotný tvůrce a interpret. Ale pak jsem o sobě opět začala pochybovat,“ vzpomíná.
Když se spolužáky a spolužačkami připravovali školní inscenace, nejednou jí prý někteří dali najevo, co chce vůbec dělat na herectví, když je fyzicky limitovaná. Její handicap se opět proměnil ve velký problém. „Sáhla jsem si tehdy dost hluboko. Vážně jsem občas přemýšlela o tom, že tam nemám co dělat, a to navzdory tomu, že jsem během studia spolupracovala třeba s režisérem Filipem Nuckollsem, který byl velmi otevřený a můj fyzický handicap rozhodně nevnímal jako nějaké omezení. Nicméně mezi spolužáky jsem moc nezapadla. Lidi řešili vzhled, diety, obíhali castingy, což vůbec nebyl můj svět. Já jsem třeba ráda chodila na teorii, kterou skoro nikdo nenavštěvoval.“
Herečka, tanečnice, umělkyně…
Svůj sen o umělecké tvorbě snila Pitterová dále, podala si přihlášku na DAMU na katedru autorské tvorby, ale nakonec byla přijata na teorii – na Divadelní vědu FF UK v Praze.
Když se dozvěděla o konkurzu na tanečníky a tanečnice do představení Simulante Bande v Divadle Archa, neváhala ani minutu, přihlásila se – a uspěla. „Choreografky Veronika Knytlová a Tereza Ondrová, tedy VerTeDance, postavily představení na dvou zdravých a dvou fyzicky handicapovaných tanečnících. Hlavní myšlenkou bylo, že všichni máme nějaké limity, ať už fyzické, nebo třeba psychické. Pro mě to představení bylo zlomové. Projezdili jsme s ním svět, dostala jsem za něj cenu zahraniční poroty na České taneční platformě. Bylo to pro mě potvrzení, že jít uměleckou cestou má pro mě smysl. Že se dá dělat v rámci mých možností, že se jí nemusím vzdávat – a co víc, že se vůbec nemusím snažit o to, abych dělala, že handicap není, ale že mému tvůrčímu projevu může dát naopak další rozměr,“ popisuje Pitterová.
Choreografky chtěly, aby zkoušela všechno, co jen fyzicky zvládne, co je v jejích možnostech, aby šla do extrémů, aby padala, aby dělala stojky, bořila mýty o tom, jak moc je fyzicky znevýhodněný člověk skutečně limitovaný.
Kromě toho, že si každé představení a taky třeba každé další drobné posunutí vlastních limitů naplno užívala, tak v sobě našla opět motivaci ke studiu autorské tvorby. Netlačila na pilu, jen si řekla, že přijímací zkoušky zkusí znovu.
A vyšlo to. Přijali ji na magisterský obor a za svou závěrečnou práci na téma Osobnost tvůrce v díle obdržela Cenu děkanky.
Momentálně je už ale na doktorandském studiu a pracuje na disertační práci, jejímž jádrem je právě projekt Dialogické jednání pro účastníky s fyzickým handicapem.
„Na naší katedře je úžasné, že každý z nás má prostor na to, aby se projevoval jako individualita se svými plusy i minusy. Učíme se tady v sobě nacházet své těžiště, to, co je v nás nejlepší, a z toho pak čerpat. Každý z nás jde trochu jiným směrem – někdo má blíže k herectví, někdo k psaní, někdo k aplikovanému divadlu… Já se pořád snažím udržovat na té své umělecké cestě,“ říká a dodává, že další skvělou zkušeností byl pro ni například mezinárodní taneční projekt, který probíhal v Divadle Archa pod vedením legendárního japonského choreografa Mina Tanaky.
„Vůbec se nezabýval tím, jestli mám fyzický handicap. Zakomponoval ho do choreografie, aniž by detailně vysvětloval, jak to vlastně myslí a co od toho očekává, a bylo na každém divákovi, aby pochopil a procítil, co na jevišti znamená. Speciálně pro tohle představení jsem měla vyrobené nádherné chodítko ze dřeva a můj handicap jako by tomu všemu dodával další level,“ popisuje Zuzana.
Mezitím postupně absolvovala stáže v Českém rozhlase a začala působit jako režisérka ve vydavatelství Tympanum. Práce na audioknihách je její srdeční záležitost. „Udělalo mi neskutečnou radost, když jsme s Klárou Oltovou nedávno získaly Cenu Bystrouška, což je cena, kterou udělují dětští posluchači. Jde o nádherný příběh Stela a 16 huskyů, na kterém jsme se v tom nejlepším smyslu slova opravdu vyřádily.“
Dotknout se svobody
Pracovat s fyzickým znevýhodněním tak, aby zapadalo do nějakého konceptu jako samozřejmý prvek, využít handicap jako potenciál – o to jde právě třeba i v již zmiňovaném projektu dialogického jednání, který Pitterová vede.
Jak to konkrétně vypadá? „Princip spočívá v tom, že jeden z těch osmi účastníků jde na plac a tam improvizuje. Prostor i obsah je jeho. Může v sobě hledat nějaké vnitřní partnery, nějaké změny, které ho inspirují. Každý se dostává tak daleko, jak mu to umožňuje jeho kreativita a jeho osobní hranice. Asistent dává nějaké podněty a zpětné vazby, ale pro mě je dialogické jednání hlavně o tom, jak v sobě objevit kreativní potenciál a jak v sobě najít někoho jiného, než jak sami sebe známe. Je to takový herecký trenažér, který jde jen z nás, nikoliv z nějakých podnětů zvenčí.“
Pitterová nepochybuje o tom, že dialogické jednání má podobně jako jiné tvůrčí zkušenosti schopnost a moc posouvat člověka dále, nějak ho přetvářet, otevřít mu další obzory. V souvislosti s fyzicky handicapovanými lidmi zdůrazňuje ještě přesah toho, že právě díky dialogickému jednání mohou lidé přehodnotit postoj ke svému tělu.
„S pomocí své fantazie se mohou dotknout svobody,“ říká. Vzpomíná na kluka na vozíku, který si představoval, že stoupá po schodech, stojí na střeše, roztáhne ruce, letí skrz celou republiku a shora ji pozoruje.
„Koukali jsme na něj a všechno jsme mu to věřili. Byl tak upřímný, tak přesvědčivý, tak autentický. Popisoval, jak vstává z vozíku, přestože normálně nemohl, ale strhnul nás tak, že obrazně řečeno my všichni jsme vstávali spolu s ním. To jsou ty momenty, kdy se tělo sice nemůže pohnout, ale fantazie ten pohyb stejně umožní.“
Všechny moje radosti
Pro Pitterovou má projekt dialogického jednání obrovský smysl, protože v něm může skloubit nejen uměleckou rovinu a své osobní i profesní prožitky a zkušenosti, ale také ji velmi naplňuje, když vidí, jak se účastníci a účastnice projektu postupně mění.
„Ze začátku byli všichni uzavření. Teď jsou mnohem otevřenější, kreativnější, autentičtější a sebevědomější, a to i ve svém osobním životě,“ popisuje.
Dvakrát za semestr dostává od účastníků a účastnic takzvané reflexe, v nichž popisují své postřehy a prožitky. „Nedávno se mi jeden svěřil, jak se díky dialogickému jednání změnil jeho postoj k vlastnímu tělu. Po pádu ze stromu zůstal na vozíku. V prvních měsících ještě věřil, že se to změní. Snažil se komunikovat se svým tělem, ale když se dozvěděl, že se neuzdraví, jeho vztah k tělu se omezil na to nejnutnější. Teprve na základě práce v rámci dialogického jednání začal po deseti letech vnímat tělo jinak. Už ne s lítostí, že se neuzdraví, ale jako parťáka, který mu v životě stále zůstává. Nicméně jedůležité říct, že se nejedná o psychoterapii. Jde o tvůrčí proces, při kterém účastníci vytvářejí vlastní tvar a je radost sledovat, jak intenzivní je jejich obrazotvornost a co všechno jsou na place schopni vytvořit. Je úžasné, že téma handicapu už se nám pomalu vytrácí, v životě jsou totiž důležitější věci,“ říká Pitterová a dodává, že by ráda v projektu pokračovala i po skončení svého doktorandského studia a také že by chtěla otevřít novou skupinu pro další zájemce a zájemkyně.
Nicméně její život netvoří jen práce a studium. Když se ptám na osobní radosti, které dělají její život hezčí, bez váhání odpoví, že to je její pes. „Jezdím s ním na lehokole. Můj partner mi pro pejska vytvořil speciální bedničku na kolo, takže ho s sebou vozím na výlety,“ směje se. A mluví také o tom, jak ji v poslední době strhl paradance – tanec na vozíku. „Manipulace s vozíkem je pro mě novinka. Učím se různé fígly, jak na to, ale strašně mě to baví.
rozhovor najdete také na www.universitas.cz
Autorka: Klára Antošová
