Článek
V životě se můžeme vydat dvěma cestami. Tou pohodlnější, kde budeme co nejvíc setrvávat v tom, co známe, co funguje, co je pro nás zdánlivě bezpečné. Nebo cestou změn, odvážných rozhodnutí, osobnostního rozvoje, nových směrů a vizí, kde nás bude čekat asi hodně práce a nejistot, ale ve výsledku nejspíš také nesrovnatelně více naplnění a vnitřního uspokojení.
Právě pro tuto cestu se rozhodli studenti, studentky, absolventi a absolventky AMU, které budeme představovat v tomto seriálu. Jsou to lidé, kterým se podařilo svoji profesi posouvat dalšími směry, rozvíjet ji, propojovat ji se všemi svými talenty a dovednostmi a kteří za sebou mají vlastní skvělé projekty. Jsou to lidé, kteří určitě stojí za seznámení.
Jako první v Česku začala hrát divadlo pro umírající pacienty a pacientky. V Americe připravila one-person show pro přeživší holokaustu. A je také jednou z prvních, kdo se u nás pouští do studia takzvané herní práce v oblasti paliativní péče. Michaela Váňová, herečka, divadelní lektorka, režisérka a doktorandka Divadelní fakulty AMU.
Divadlo může být nástroj a může mít vyšší smysl než jen pobavit diváka: pravdivost této věty si Michaela Váňová ověřila už mnohokrát.
Důkazem byla mimo jiné slova, která slýchala od diváků-pacientů, kterým zbývaly hodiny, dny, maximálně týdny života.
„V paměti mám například reakci na představení, které jsem hrála v prostředí paliativní péče: Nemůžu uvěřit tomu, že se o mě ještě někdo zajímá. Sice mě mrzí, že to není moje rodina, ale někdo cizí jako vy, ale je to pro mě důkaz, že jako člověk mám ještě nějakou hodnotu.“
Michaela Váňová vystudovala herectví na konzervatoři, a když se rozmýšlela, jak a kde by si mohla dále rozšířit profesní záběr, oslovil ji rozhovor s Radovanem Lukavským.
„Mluvil o tom, že mu přišlo dobré umět kromě herectví ještě něco navíc. A tak mě napadlo jít v jeho stopách a stejně jako kdysi on jsem začala studovat pedagogiku. Časem jsem zjistila, že samotné učitelství není moje cesta, ale na seminářích jsem se potkala s učitelem Radkem Marušákem, který je současně vedoucím katedry výchovné dramatiky na DAMU a díky němu jsem začala objevovat svět dramatické výchovy. Zjistila jsem, že to není jen o ‚nacvičování divadla s dětmi‘, ale že dramatické metody dokážou rozvíjet osobnost člověka nejen v divadelních, ale především osobnostně-sociálních dovednostech. Nebo že nabízí třeba oblast divadelního lektorství,“ vypráví Váňová, jak objevila profesi, která se pomalu stává samozřejmou součástí každého divadla.
V té době už byla několik let hostující herečkou v divadle Minor. Když se měla ve své semestrální práci zaměřit na šíři oboru dramatické výchovy a vymyslet, jak jej v Česku posunout někam dál, přišlo jí logické vyjít z prostředí, které zná – tedy Minoru –, a vypracovala koncept divadelně vzdělávacích programů pro školy a rodiny.
„Když už jsem to měla zpracované, nabídla jsem to divadlu. Ředitel byl nadšený, hned to chtěl začít realizovat a já u toho mohla být od samého začátku,“ říká Váňová, která dnes působí v Minoru jako vedoucí vzdělávacích programů.
O divadelním lektorství mluví s nadšením a v dnešní době, kdy jsou možnosti divadel takřka bezbřehé, hledají se nové cesty, opouští se ty přežité, považuje lektory a lektorky za nezbytné, pokud divadla nechtějí přijít o zájem diváků a divaček.
„Lektor je v podstatě člověk, který divákům pomáhá – například formou dramaturgických úvodů, diskuzí nebo divadelních workshopů – lépe porozumět inscenacím daného divadla. Aby se třeba nestávalo, že když divadlo přichází s novou poetikou, divák se v tom ztratí a naštvaně odejde po první půlce. Prostřednictvím lektora divadlo vysílá k divákům signál: Záleží nám na vás, to divadlo si tady neděláme pro sebe, ale pro vás, a pokud mu nerozumíte, pokusíme se vám to lépe zpřístupnit.“
Divadlo může mít i vyšší smysl než jen pobavit
Ačkoli lektorství je pro Michaelu Váňovou velké téma, její profesní záběr je mnohem širší.
V souboru Geisslers Hofcomoedianten se jako herečka věnuje baroknímu divadlu, hraje rovněž ve Studiu DVA. V Minoru dostala před časem možnost režírovat první divadlo fórum.
„Jde o specifickou divadelní techniku, která aktivně vtahuje diváka do hry a on může vlastním jednáním přímo na jevišti zvrátit děj, který se ho nějak dotýká. První inscenace byla na téma šikana, hrajeme ji pod názvem To byl jen vtip! Druhá inscenace – Jsem v pohodě… – se dotýká tématu sociální izolace, která začala vznikat v období pandemie a ovlivňuje děti dodnes,“ popisuje.
U všech jejích projektů se jako leitmotiv prolíná téma jakéhosi vyššího smyslu. Totéž cítila, i když si volila téma magisterské práce. „Chtěla jsem propojit herectví s něčím, co může být přínosem pro druhé. Jela jsem na dvouměsíční stáž do Ameriky, do Portlandu v Oregonu, a pracovala jsem tam na dvou projektech. S dětmi z krajanských rodin jsem vytvořila divadelní představení o českých Vánocích a českých tradicích. V rámci druhého projektu jsem vytvořila sólové představení na motivy příběhu dětí Nicolase Wintona.“
Konkrétně šlo o příběh holčičky, která je v roce 1939 poslaná do Británie. Celý děj se odehrává na nádraží, když vystoupí z vlaku a poprvé zjišťuje, že jí nikdo nerozumí. Což je moment, který Wintonovy děti často popisovaly ve svých denících.
„V tomto představení jsem chtěla studovat divadelnost – hrát v češtině pro lidi, pro zahraniční diváky, kteří nemluví mým jazykem, a zkoumat, co je pro ně na jevišti srozumitelné, co ne nebo co je pro ně těžké. Měla jsem možnost hrát pro školy, komunity i pro babičky a dědečky, kteří byli přeživší holokaustu a téma se jich bezprostředně týkalo. Byla v tom ohromná síla, po představení za mnou chodili, objímali mě, byli velmi dojatí, že někdo vypráví jejich příběh. Mluvili o tom, jak vzácný zážitek to pro ně byl. V tu chvíli jsem měla pocit, že to je opravdu velká věc. Že mi dává velký smysl, když vím, že divadlo může mít i jiný význam než pobavit diváky,“ říká a dodává, že v tu chvíli už byla přesvědčena o tom, že divadlo je pro ni nejen láska a vášeň, ale i nástroj, který má velkou moc. A se kterým chce i nadále takto pracovat.
Teď už můžu umřít
Ve své doktorské práci se Michaela Váňová rozhodla pracovat s aplikovaným divadlem.
„Což je divadlo, které se obvykle nehraje v divadelní budově, ale vstupuje do prostředí ke konkrétní cílové skupině s konkrétními potřebami a na ně reaguje,“ vysvětluje.
Už dlouho si pohrávala s tématem odloučení od domova, kterého se ostatně dotkla i v představení týkajícím se Wintonových dětí. A chtěla se tím zabývat hlouběji, a to v souvislosti s pacienty a pacientkami v nemocnicích, kteří se už pravděpodobně nevrátí domů – kteří jsou v paliativní péči.
„Využití divadla v paliativní péči je neprobádané pole, ani ve světě se nic podobného nezkouší, takže jsem cítila, že to je pro mě zajímavá cesta, pro doktorský výzkum jak dělaná. Zároveň jsem věděla, že docházet za diváky-pacienty, kteří jsou v téhle situaci, vyžaduje velkou pokoru a že divadlo, které tam přináším, je hodně křehká záležitost,“ vysvětluje.
Dvacetiminutové představení hraje vždy jeden na jednoho přímo u lůžka pacienta a příběh o tučňákovi, který se ztratí na moři při svém prvním lovu ryb a hledá cestu domů, v určitém momentě ukončí a vybízí diváka, aby další děj vymysleli společně.
„Záleží, jak na tom kdo je. Někdo dokáže divadelní příběh jen sledovat, další už jen poslouchá, jiný se dokáže bez problému zapojovat do hry a plně komunikovat – vést se mnou dialog nebo taky přebrat roli vypravěče.“
Michaela Váňová netají, že dvouletý projekt, který probíhal dvakrát týdně ve dvou pražských nemocnicích, byl pro ni osobně mnohdy těžký a bolestný, obzvlášť když s ní někdy pacienti a pacientky probírali témata, která se třeba dotýkala i jí samotné.
„Někteří pacienti plakali dojetím: ‚Děkuju, nevěděl jsem, že se ještě dokážu dojmout a brečet u toho.‘ Jiní mi zase říkali, že si díky představení uvědomili něco, na co se předešlých třicet let marně snažili přijít. Že třeba teď konečně pochopili, proč určité věci prožívali určitým způsobem. A že teď už možná mohou umřít, když si to pojmenovali… Některé momenty byly tak silné, že jsem plakala spolu s pacienty, a zároveň mě utvrzovaly v tom, že divadlo v paliativní péči má bezpochyby své místo,“ říká žena, která mimo jiné učí na DAMU, na katedře výchovné dramatiky, a těší se na to, že třeba jednou do studijních plánů zahrne i aplikované divadlo a pomůže tak rozvíjet tento obor.
Sebepéče o duši
Vzhledem k psychické náročnosti a intenzitě projektu musela začít hledat nějaké nástroje sebepéče.
„Je to můj projekt, jsem v tom sama, takže nemám možnost sdílet. Navíc jsem si všimla, že když se mě kamarádi vyptávají, co prožívám, a já to třeba čtyřikrát popisuju, nedělá mi to dobře. Pořád dokola to v sobě otvírám, ale přitom bych si potřebovala uzavírat, abych mohla jít dál,“ říká.
Jako možný nástroj sebepéče začala vnímat svůj výzkumný deník, do kterého si (vedle přepisu audiozáznamu ze setkání s pacienty a pacientkami) průběžně zapisovala své postřehy a poznámky a zároveň mimoděk dělala různé čmáranice. „Vždycky to byl motiv nějakého stromu, protože nic jiného načmárat neumím,“ směje se divadelnice, kterou na základě toho napadlo, že založí instagramový profil, kde bude sdílet své „čmáranky“ doplněné o zkušenosti z nemocnice. „Zjistila jsem, že sdílení na mém profilu (Divadlem) je skvělá možnost, jak sama sebe opečovat a jak bezpečně popsat všem kamarádům najednou, čím se vlastně zabývám.“
Chci mít balanc mezi projekty i osobním životem
Co hezkého má nyní před sebou? Bez váhání říká, že toho je dost jak v práci, tak v soukromí. V pracovní oblasti mluví především o stipendiu, které získala od Nadace rodiny Vlčkových a které jí umožní, aby se jako jedna z prvních Češek mohla stát herní specialistkou v oblasti dětské paliativní péče a posléze i vytvořila metodiku pro rodiče a sociální pracovníky a pracovnice.
„Herní specialista pečuje o dobrý psychický stav dětí, dospívajících a jejich rodičů. Jeho úkolem je navázat s rodinami kontakt, posilovat jejich důvěru a ochotu spolupracovat v procesu léčby nebo paliativní péče. A využívá k tomu nejpřirozenější nástroj – hru. V podstatě jde tedy o to, aby herní specialista pomáhal vytvářet pocit bezpečí nejen dětem s ‚život ohrožujícím nebo limitujícím onemocněním‘, ale i jejich rodinám, aby jim přinášel společné pocity radosti a úlevy,“ vysvětluje Michaela Váňová. Už nyní ve spolupráci s Nadací rodiny Vlčkových vytváří divadelní představení otevírající téma paliativní péče o děti a dospívající.
„Hledáme způsoby, jak o tomto tématu mluvit s určitou lehkostí, abychom netraumatizovali diváka, ale zároveň tak, abychom před ním nezavírali oči. Není to jednoduché téma, ale zároveň mi dává velký smysl o něm mluvit otevřeně.“
Naplňující je pro ni rovněž výcvik Gestalt Theatre, do něhož vstoupila v předchozím roce a díky němuž více přemýšlí o otázkách, co chce, co potřebuje, co je pro ni dobré, a zároveň ji inspiruje k tomu, aby hledala balanc mezi prací na projektech a svým osobním životem.
„Těší mě, že mám nyní moc hezké vztahy v různých rovinách. A taky že se mi daří vedle divadla věnovat čas i mé druhé vášni – horám. V létě mě čeká třítýdenní cesta do Himálaje, do Malého Tibetu. Vyrážíme tam s mou sestrou. A to je pro mě velká radost.“
rozhovor najdete také na www.universitas.cz
Autorka: Klára Antošová
