Článek
Před rokem napadlo Rusko Ukrajinu. AMU poskytla pomoc stovce prchajících lidí z ukrajinských vysokých uměleckých škol. Většinu přijala škola na stáže, zajistila výuku českého jazyka či psychologickou pomoc. Někteří z nich se po čase vrátili domů, jiní pokračovali v putování dál a část zůstala na AMU. Jak se jim tu po roce žije?
Pokud by na Ukrajině před rokem nezačala válka, studovala by devatenáctiletá Dariia Kovalchuk i nadále dokument na kyjevské univerzitě, pokračovala na přípravě svého ročníkového filmu a nejspíš by pokračovala ve svém tématu: reflexi vlastní „ukrajinskosti“ a rozdílů mezi ruskou a ukrajinskou kulturou. Jenže válka vloni v únoru začala. Dnes žije Kovalchuk v Praze, kde studuje na FAMU.
Do uměleckého prostředí Filmové a televizní fakulty Akademie múzických umění v Praze (FAMU) zapadá Dariia Kovalchuk na první pohled. Excentrická černovláska člověka zaplaví svou energií, nadšením pro vše, čemu zrovna věnuje pozornost, zároveň ho fascinuje svou nekompromisností, která je nepochybně i důsledkem toho, že se její země ocitla ve válečném konfliktu.
Do Prahy přijela Dariia před rokem s maminkou, s osmiletou sestrou – a s kočkou. Což by byl celkem roztomilý detail, kdyby okolnosti nebyly tak vážné, jako v každé válce nepochybně jsou.
Dva dny po začátku války, tedy 26. února, se rodina rozdělila. Její maminka a mladší sestra odjely na chatu západně od Kyjeva, Dariia se rozhodla, že se svou babičkou – a se svou kočkou – pojede na nějaký čas k ní domů, do Doněcké oblasti.
„Všechny vlaky směřovaly na západ, a když už jsme v tom snad jediném, který směřoval na východ, s babičkou seděly, začaly padat bomby, houkaly sirény, nastal naprostý zmatek, zhasla světla na nádraží i ve vlaku… Babička jako by to nevnímala, byla spokojená, že jede domů, ale já úplně nechápala, co se děje. V tu chvíli mi došlo, že i když ji moc miluju, nechci s ní jet na východ, a že mám čím dál větší strach. Babička začala brečet, ale opakovala mi, že musí domů a nemůže se mnou zůstat. Chápala jsem ji. A ona zase mě.“
Babička odjela a Dariia zůstala na nádraží v Kyjevě sama, jen s kočkou v přepravce. „Byla noc, padala spousta raket, a tak bylo nebezpečné kamkoli jít. Schovávala jsem se v podchodu u nádraží a v pět ráno jsem odjela prvním vlakem na chatu za mámou a sestrou,“ vzpomíná Dariia. Společně se pak dostaly do jednoho z evakuačních vlaků, které mířily do Prahy. Kočka prý dlouhou cestu zvládala snadno, a to i s venčením „na povel“ během jednotlivých zastávek, a ve vlaku byla mentální podporou pro všechny děti. „Mazlily se s ní, hrály si s ní a její přítomnost tak skvěle odváděla pozornost od celé té hrozné situace.“
První půlrok bydlely v Praze společně, díky majitelce mezonetového bytu měly dočasně k dispozici celé jedno patro, ale pak se musely rozdělit. Mamince a mladší sestře poskytla ubytování Charita ČR, Dariia hledala dále, protože domácí mazlíčky Charita ČR nepovoluje.
„Pro mě – stejně jako pro řadu dalších Ukrajinců, kteří sem přijeli s kočkou nebo se psem – je to zvíře velmi důležité. Zároveň není jednoduché sehnat bydlení, kde zvíře nevadí. Neumím si ale představit, že bych se své kočky zbavila kvůli tomu, abych snáze sehnala podnájem…“ Dariia Kovalchuk měla nakonec štěstí a teď bydlí ve velkém čtyřpokojovém bytě spolu s dalšími čtyřmi ženami. „Jedna je psycholožka, druhá fotografka a pak já a moje spolužačka z Kyjeva – obě jsme dokumentaristky. Je to takové art složení. A spolu s námi tam žijí ještě tři kočky,“ směje se Dariia.
Moje názory tu některým přijdou moc drsné
Její postoje vůči agresorovi jsou jasné, tvrdé, nesmlouvavé. Člověk vytuší jejich hloubku a vnitřní pravdivost, zároveň taky to, že jsou nepřenosné. Že jim nelze zcela porozumět. Chybí autentická zkušenost. Pohled zevnitř.
A tak Dariiny názory a emoce, ke kterým dospěla na základě objektivních faktů, ale hlavně ryze subjektivních zážitků, při našem rozhovoru akceptuji, zajímám se o ně a nechávám si o nich povídat. A jsem čím dál více přesvědčená, že nikdo nemá právo je soudit a taky že nikde není psáno, že je třeba je pochopit.
„Díky tomu, že jsem se ocitla na pražské FAMU, mám aspoň možnost podpořit informační válku a připojit se do nějaké umělecké fronty. Na FAMU je hezké, tvůrčí, umělecké společenství, ale zároveň cítím, že je tady informační díra. Když začnu mluvit o válce, o souvislostech, o celkovém kontextu, tak mi ostatní často nerozumí. Mnoho věcí, které jsou pro mě zřejmé a pochopitelné, musím rozebrat od základů a stejně narážím na nepochopení. Na jednom otevřeném semináři mi kolegové řekli, že jsem nacistka a fašistka. Protože jsem prohlásila, že dobrý Rus je pro mě mrtvý Rus. Tím jsem samozřejmě nemyslela, že je potřeba zabít všechny Rusy, ale chtěla jsem sdělit, že já už například nikdy nebudu mít žádného kamaráda z Ruska, který by mě zajímal a inspiroval. Před válkou jsem měla velkou kamarádku z Ruska, ale pak jsem jí napsala, že už spolu nebudeme komunikovat. Že z mé strany už to nejde. Cítím potřebu tyhle svoje postoje vysvětlovat a pomáhat Ukrajině skrze umění,“ vysvětluje Dariia.
Nyní se například ve spolupráci s Deníkem N chystá na Ukrajinu, aby natočila dokument o tom, jak v její zemi probíhá odminování. „Je to proces, který bude trvat asi ještě mnoho let, ale jelikož jsou miny všude možně, není možné bez toho začít znovu budovat Ukrajinu.“
Jaká jsem byla
Vzpomíná, jaká byla před začátkem války a jak ji dopady tohoto konfliktu proměnily. Hned zmíní, že je teď mnohem odvážnější než dříve.
„Měla jsem mnohem větší úzkosti než teď. Neuměla jsem s nimi pracovat, neuměla jsem se tomu psychickému tlaku postavit a často jsem v důsledku toho něco neudělala nebo nenatočila. Teď něco takového neexistuje. Mám potřebu se svými úzkostmi bojovat, aktivně se jim postavit, něco dělat, točit, prostě jít dál. Jinak bych se zbláznila.“
A jak její boj vypadá v reálném životě? Hned po příchodu do Prahy vloni v březnu začala propadat obrovským pocitům bezmoci, ale pustila se prý do všeho, co jí dávalo smysl. Jako dobrovolnice pracovala v Domě dobra, což je charitativní organizace, která pomáhá Ukrajincům a Ukrajinkám postiženým válkou. Zapojila se do vydávání akreditací pro ukrajinské studenty na FAMUFEST. Zapisovala se na různé lekce a moduly na FAMU… A zkoušela tak čelit nejen stresům vyvolaným válkou, ale i osobním karambolům, jako byl třeba rozchod s přítelem nebo fakt, že její prarodiče zůstali v Doněcké oblasti a kvůli ruské okupaci města s nimi byla v minimálním kontaktu.
Když se Dariia Kovalchuk myšlenkami vrací do doby těsně před válkou, vzpomíná například, jak dva týdny před jejím začátkem napsala báseň, která nejenže reflektovala pocity ze začátku války v roce 2014, kdy proruské síly začaly ozbrojené konflikty na východě Ukrajiny, ale zároveň vyjadřovala obavy z toho, co se bude dít nyní.
„Bylo to už ve vzduchu,“ říká Dariia. V té době se taky intenzivně začala zabývat tématem své ukrajinskosti a také třeba rozdíly mezi ukrajinskou a ruskou kulturou. „Tehdy jsem byla studentka jako každá jiná. Na univerzitě jsem měla skvělou skupinu spolužáků a neméně skvělého vedoucího dílny. Brala jsem to jako samozřejmost. Až když jsem o to všechno přišla, došlo mi, jaký to byl ráj na zemi. Mohli jsme točit cokoli, náš vedoucí nás plně profesionálně podporoval, vedl nás při naší tvorbě a učil nás ne skrze kritiku, ale skrze věcné připomínky, díky nimž člověk pochopil, co v jeho práci nefunguje a nesedí.“
Ruská noční můra a Český sen
Začátkem války odešla Dariia spolu se svými kolegy a kolegyněmi z kyjevské univerzity na roční akademickou dovolenou. Jinak to nešlo, protože ve skupině mají například studenta, který bojuje v armádě, další spolužák zase přišel během raketového útoku o domov, jeho rodiče nepracují, a tak musí živit rodinu, spousta dalších studentů a studentek z ročníku je rozeseta po celé Evropě.
„Stálo mě hodně nervů, abych na univerzitě za nás za všechny vyhrála boj nad tamní byrokratickou mašinou a přesvědčila je, že online výuka je pro nás za dané situace nereálná. Že s ní nemůžeme souhlasit už jen kvůli tomu klukovi, který za nás bojuje.“
Dariia se v rámci stipendijního programu na podporu ukrajinských studentů a studentek financovaného ze zdrojů AMU a následně MŠMT dostala na pražskou FAMU. Dílem osudu se tak ocitla v prostředí, které ji lákalo už před pár lety.
„Kdysi jsem viděla Přelet nad kukaččím hnízdem a právě díky tomuto filmu jsem začala přemýšlet o studiu na FAMU. Dva roky jsem se učila češtinu, ale po maturitě jsem cítila, že přijímačky a s nimi související povinné práce jsou pro mě moc velké sousto, tak jsem to vzdala. Čeština se mi teď ale samozřejmě velmi hodí… Pamatuji se, že první český film, který nám pustili v jazykové škole, byl Český sen. Když jsem se pak v Praze na FAMU setkala s režisérem Vítem Klusákem, který vyprávěl, jak ten dokument vznikal, byl to pro mě neuvěřitelný zážitek.“
Po čase dostala Dariia možnost složit přijímací zkoušky na řádné bakalářské studium. „Nejdřív jsem řekla, že ne. Myslela jsem, že se za pár týdnů vrátím na Ukrajinu za svými skvělými spolužáky a za výborným vedoucím katedry, že už bude vše v pořádku a že konečně začnu točit své ‚masterpiece‘ dokumenty. Za měsíc mi ale došlo, že všechno je jinak,“ vysvětluje Dariia, dnes už řádná studentka tříletého bakalářského oboru FAMU.
Bohatý manžel a chudý milenec
Svůj vztah k pražské akademii obrazně přirovnává ke sňatku s „bohatým mužem, kterého sice nemiluješ, protože spolu nemáte nic společného, ale on ti ulehčuje život, finančně tě podporuje, což je samozřejmě fajn. Ale moje duše je na Ukrajině.“
I když se „vdala“ za FAMU, její vztah k domovské, kyjevské univerzitě se nezměnil. Naopak si uvědomila, že své univerzitě může být díky FAMU platná ještě více. „Pokud je FAMU v mých představách něco jako bohatý manžel, kyjevskou univerzitu vnímám jako chudého kytaristu z undergroundu, kterého ale moc miluju, se kterým můžu vymýšlet šílené věci, který mě stále inspiruje a kterému chci pomáhat,“ popisuje Dariia.
Příští semestr chce proto o kyjevské univerzitě točit dokument. Film o jediné ukrajinské státní filmové univerzitě, která prý teď umírá. Hrozí totiž, že byrokratická mašinérie prosadí svůj záměr na zrušení univerzity, zničení veškerých jejích archivů a na následnou výstavbu paneláků na tomtéž místě.
„Vzhledem k současnému dění na Ukrajině nikdo byrokracii neřeší. Myslím, že Ukrajinská filmová společnost asi ani neví, co se na univerzitě děje. Proto cítím nutnost natočit autorskou reportáž o tom, že univerzita potřebuje zachránit.“
Tak to vidím já
Během rozhovoru se Dariia nejednou vrací ke svému vztahu k Rusku a ruské kultuře jako takové. Události, které se na Ukrajině začaly dít už v roce 2014 a loňský únor je svým způsobem jejich pokračováním, Dariiu výrazně ovlivnily a zformovaly a samozřejmě na ni působí i nadále.
Je to pro ni velké a zásadní téma a cítí potřebu jej otevírat. Aby co nejsrozumitelněji vysvětlila své postoje, opět si bere na pomoc jistý příměr: „Vztah Ukrajiny s Ruskem je jako vztah s bývalým přítelem, s kterým jste se rozešli sice už v roce 1991, kdy Ukrajina vyhlásila nezávislost, ale zapomněli jste si u něj klíč od svého bytu. A navíc jste mu ani neřekli: Už sem nemusíš chodit na návštěvu, nemusíš nikomu otvírat dveře, já už ti taky nebudu otvírat, když budeš klepat… S Rusy jsme měli společnou ekonomiku, byznys, hodně informačního prostředí, hudebníci a filmaři spolupracovali. Ale v roce 1991 jsme nepochopili, že to tak nemá být, ani v roce 2014 jsme to nepochopili, a tak teď už musíme pochopit, že je nutné ty dveře mezi námi konečně zavřít. Jen tak nebudeme dávat možnost jakémukoli zlu z Ruska, aby šlo k nám. Ten odpor záleží na každém Ukrajinci. Neříkám: Musíme Rusy nenávidět. Ale zároveň s nimi nemusíme spolupracovat, nemusíme dýchat stejný vzduch, vůči Rusům nemusíme nic. Argument o síle jejich velké ruské kultury nechápu. Vždyť ve světě je tolik kultur… Inspiraci je možné hledat jinde. A když někoho ta ruská kultura přece jen zajímá, ať začne tím, že ji začne rozebírat do kamenů. Pochopí, že minimálně z poloviny má základ v jiných kulturách, které impérium ukradlo a jen přesvědčilo ostatní, že jde o ruskou věc. Z toho pak jasně vyplývá, že pojem velká ruská kultura je nadsazený.“
Dariia neuznává ani postoje těch Rusů, kteří v zahraničí vystupují proukrajinsky. „Pokud nějaký Rus tady v Česku točí filmy, režíruje opery, navazuje tvůrčí spolupráce a tak dále, vidím za tím jen jeho ego. Jako by říkal: Podívejte, co všechno jsem pro Ukrajinu udělal. To ale není žádná podpora Ukrajiny. Podpora by byla, kdyby třeba po válce někomu vybudoval nový domov. Když se lékaři učí léčit, jejich základní pravidlo je: Hlavně nikomu jeho stav nezhoršit. Já bych přesně tohle pravidlo vztáhla na všechny Rusy, kteří chtějí podpořit Ukrajinu – prostě ať situaci nezhoršují. Když už nemůžou udělat něco pro zlepšení, tak ať mlčí. A hlavně ať mě neujišťují, že jsem jejich kamarádka nebo sestra.“
Tři přání
Začátek nového roku Dariia přivítala na Ukrajině, kam se na pár dní rozjela poprvé od začátku války. „Do Kyjeva jsem přijela za naprosté tmy, nikde nesvítila žádná světla, a já tak ani nepoznala, že už jsem na místě. Druhý den jsem se šla podívat do města. Šla jsem kolem hotelu, do kterého před pár hodinami dopadl dron s minou. Kolem něj jsem každý den ráno chodila na výuku. Najednou z něj byly trosky. Celá čtvrť vedle univerzity je uzavřená, protože je zaminovaná. Hlídají to tam vojáci. Všechno je jiné. Přitom mě tam naprosto absurdně zaplavil pocit takového štěstí, takové spokojenosti a klidu, že jsem zase doma, v Kyjevě, jaký jsem už rok necítila. Mozek mi běžel na plné obrátky, generoval nové myšlenky a souvislosti. Došlo mi, že mé srdce, má duše jsou stále na mé univerzitě v Kyjevě, zároveň se zase o to bolestivěji otevřela ta rána, kterou způsobila válka a která se zahojí, až když to všechno skončí a já se zase budu moct vrátit na Ukrajinu a na svou univerzitu.“
Co by si přála, kdyby se jí mohla vyplnit tři přání? Bez přemýšlení říká, že hlavně aby Ukrajina vyhrála válku. Druhé přání se týká její profese a univerzity: aby se podařilo podpořit a znovu vybudovat Ukrajinskou filmovou společnost, kyjevskou filmovou univerzitu a její cenné archivy. Při třetím přání chvíli váhá, ale pak říká: „Možná aby Putin zemřel, protože to by mohl být začátek konce války, začátek konce jedné hrozné etapy. Stalinova smrt taky kdysi pomohla ukončit jedno děsivé období… A přála bych si taky, aby Putin odešel ze světa v mukách a bolesti za každé dítě, které kvůli válce zemřelo na Ukrajině, za každého člověka, který musel opustit domov, za každého dalšího, který kvůli válce ztratil rodiče nebo kamarády. Za každou bolest každého jednotlivce, za každé zničené město, za Buču, za Lyman, za Dnipro, Mariupol, prostě za všechno, co způsobil.“
rozhovor najdete také na www.universitas.cz
Autorka: Klára Antošová
