Konec AI turismu: Nástroje vs. hračky

Tenhle text původně vznikal jako moje osobní investiční teze. Nedávno jsem strávil dost času analýzou společnosti Adobe, giganta, který už dekády definuje digitální kreativitu. Zvažoval jsem otevření pozice, ale nešlo ignorovat všudypřítomný tržní šum.

Narativ je jasný: přichází AI a změní úplně všechno, včetně kreativního procesu. Akcie Adobe se houpou na vlnách sentimentu, protože se trh bojí, že umělá inteligence jejich byznys zkanibalizuje.

Když se však na trh podíváme makroekonomickou optikou, v logice mnoha investorů se začínají objevovat trhliny. Vynořuje se fascinující rozštěpení. Na jedné straně stojí zavedení hráči jako Adobe, firmy s masivní uživatelskou základnou a funkčními produkty, které implementují AI jen jako další mocný nástroj do svého arzenálu. Na straně druhé vidíme roj nových startupů, které rizikový kapitál (VC) nálepkuje prostě jako AI firmy.

Problém těchto nových hráčů často tkví v tom, že bez nálepky „AI“ nemají nic. Chybí jim uživatelská základna vybudovaná na důvěře, chybí jim funkční produkt a často postrádají i jasný byznys model. V podstatě jde jen o zábavné aplikace, o takové technologické demo projekty, které teprve hledají problém, jejž by sami mohly řešit.

Podíváme-li se na to investiční optikou, musíme se přestat ptát:

„Kdo má lepší AI?“

a začít se ptát:

„Kdo má lepší produkt?“

Právě na tomto rozhraní, mezi nástrojem pro profesionály a hračkou pro masy, leží klíč k pochopení toho, kdo tuto technologickou revoluci ekonomicky přežije.

Abych tento koncept rozvedl, musím na chvíli opustit svět finančních grafů a vzít vás do světa, který znám nejlépe. Jako hudebník tělem i duší si nebudu brát servítky. Podívejme se na případ společnosti Suno.

Tato firma vstoupila na trh zcela neetickým způsobem. Pohybovali se v šedé zóně legislativy a spoléhali na pomalost právního systému, zatímco vytěžili miliony autorsky chráněných skladeb. Bez souhlasu, bez kompenzace. Vydrancovali duševní vlastnictví skutečných umělců, aby natrénovali model, který pak nabídli masovému trhu. Vytvořili generátor, který na vrcholu své popularity (kolem května 2024) údajně přilákal až 10 milionů uživatelů.

Suno jako hračka: přišli jste zvědaví, chvíli si pohráli a pak odešli.

Jenže co se stalo? Přesně to, co se děje s každou hračkou. Těch 10 milionů nehudebníků to začalo nudit. Dopaminová dávka z kliknutí na tlačítko, ze kterého vypadne písnička, vás nakonec ubije stereotypem. Uživatelé si uvědomili, že jen chrlí stovky skladeb, ke kterým nemají žádný citový vztah. Kouzlo novinky vyprchalo. A co je nejdůležitější, přestali platit.

Suno si uvědomilo brutální pravdu: jejich virální uživatelská základna je bezcenná, protože je nestálá. Udržitelný byznys leží tam, kde vždy, u profesionálů. A právě zde se odehrává ten nejodpornější moment celého příběhu. Společnost postavená na krádeži práce hudebníků se nyní zoufale snaží přeformátovat svůj byznys model a stavět se do role nástroje pro skutečné umělce.

Mé sociální sítě jsou teď zaplaveny reklamami, kde placení influenceři a zaprodaní tvůrci sedí v nahrávacích studiích a s kamennou tváří tvrdí, jak Suno upgradovalo jejich kreativní proces. Prý stačí jen zamumlat melodii a dostanete kytarové sólo. Je to urážka. Nejdřív nás okradli, a teď, když jim amatérští uživatelé utíkají, se snaží prodat svůj produkt zpátky nám profesionálům pod falešnou vlajkou pomoci kreativitě.

Pokud si myslíte, že přeháním, podívejte se na jejich nejnovější marketingový kousek. Suno nedávno vypustilo reklamu s bombastickým titulkem „První generativní audio pracovní stanice na světě“. A přesně v tomto bodě se komedie bohužel mění v tragédii.

Ve videu vidíte skutečné hudebníky. Drží opravdové kytary, sedí za skutečnými bicími. Vypadají cool, vypadají jako tvůrci. A pod tím běží titulek o generativní pracovní stanici. Cítíte tu kognitivní disonanci? Je to naprosto absurdní. Proč by člověk, který skutečně umí hrát na kytaru (jak video naznačuje), potřeboval AI, aby tu kytaru vygenerovala za něj?

Snaží se tu vykrást profesionální terminologii. Slovo workstation (nebo DAW) je v hudbě svaté; označuje nástroje jako Logic, Pro Tools nebo Cubase, kde hudba vzniká prací. Suno se teď snaží předstírat, že psaní promptů je ekvivalentem studiové zvukařiny a inženýringu.

Je to, jako kdyby McDonald’s začal svým burgerům říkat „Generativní michelinská gastronomie“ a najal Gordona Ramsayho, aby v reklamě jen stál a usmíval se. Je to falešné, je to zoufalé a hodně to vypovídá o aktuálním stavu těchto zábavných AI startupů. Zdá se, že úplně ztratily pojem o tom, na koho vlastně cílí.

Když tento vzorec chování přeneseme z hudby do vizuálního umění a na akciový trh, dostáváme se k jádru problému. Všechny ty populární AI generátory obrázků a aplikace, které během posledního roku vystřelily z nuly na stovky tisíc uživatelů, sdílejí jednu fatální fundamentální chybu. Jejich uživatelská základna se neskládá ze skutečných tvůrců, ale z lidí, které nazývám AI turisté.

Jsou to běžní lidé, pro které je generování obrázků zábavou, ne profesí. Je to hra. A právě v tom tkví obrovské investiční riziko. Celou situaci bych přirovnal k efektu Clubhouse. Pamatujete? Byla to ta trendy appka, kterou musel mít chvíli každý. Všichni tam byli, všichni mluvili, byla to sranda. Jenže stejně rychle, jako hvězda Clubhouse vyletěla, tak i zhasla. Proč? Protože aplikaci chyběl hluboký ekonomický příkop a spoléhala na novost a zábavu, místo aby byla nepostradatelná pro pracovní proces.

Stejný osud čeká většinu čistokrevných AI firem cílících na B2C segment. AI turista přijde, vygeneruje padesát obrázků kočky ve skafandru a dostane svou dávku dopaminu. Jenže ta dopaminová reakce ho nakonec otupí. Po týdnu si uvědomí, že stý obrázek už mu žádnou radost nedělá. Výsledek nemá hodnotu, protože za ním není žádné úsilí ani příběh. A co udělá uživatel, když ho aplikace přestane bavit? Zruší předplatné.

Z pohledu investora se díváme na společnosti s extrémním churn ratem (mírou odchodu zákazníků). Tyto firmy musí neustále pálit hotovost na marketing, aby nahradily turisty, kteří odcházejí, jakmile opadne prvotní nadšení. V ostrém kontrastu stojí profesionál. Ten nehledá zábavu. Hledá nástroj, který mu zaplatí účty. A to je moment, kdy se obloukem vracíme k Adobe.

Když tento rámec aplikujeme na Adobe, závěr je jasný: Adobe své současné uživatele neztratí. Alespoň ne ty, kteří to se svým řemeslem myslí vážně. Profesionál totiž nepotřebuje obrázek jen vygenerovat. Potřebuje ho maskovat, upravit křivky, připravit pro tisk a vložit do layoutu.

To je ten klíčový rozdíl. Díky integraci AI přímo do Photoshopu (jak to dělá Adobe s Firefly) se umělá inteligence stává pouhou funkcí, efektivní zkratkou v již zavedeném workflow. Pro grafika je nekonečně cennější vygenerovat chybějící kus pozadí přímo v PSD vrstvě, než aby musel přepínat kontext do prohlížeče, zadávat prompty v aplikaci třetí strany a pak neohrabaně importovat výsledek, který je stejně často nepoužitelný.

Tento princip, kdy integrace vítězí nad novinkou, je jasně patrný v současné bitvě obrů: Google vs. OpenAI. Karta se dramaticky obrátila. Zatímco Google měl svou krizovou chvíli před dvěma lety, kdy jsme si mysleli, že běžné vyhledávače už použíat nebudeme, dnes je krize v OpenAI.

OpenAI měla výhodu prvního tahu (first-mover advantage) a přinesla revoluci, ale narazila na strop definice svého produktu. Chat je zkrátka jen chat. Je to izolovaný ostrov v záložce prohlížeče. Musíte tam jít, vyřešit úkol, zkopírovat výsledek a odejít. To představuje tření (friction), a to je něco, co uživatelé z dlouhodobého hlediska neodpouštějí.

Google naproti tomu v tichosti zbrojil. S vydáním modelů jako Gemini 3.0 nyní demonstruje, kde leží skutečná síla: ne v chatu, ale v ekosystému. Google drží naše e-maily, dokumenty, tabulky, kalendáře, YouTube a Disk. V momentě, kdy Gemini tento ekosystém propojí, mění se pravidla hry.

AI, která najde fakturu v gmailu, zanese ji do tabulky a nastaví připomínku platby v kalendáři, je řádově užitečnější než i ten nejrychlejší chatbot v prázdném okně prohlížeče. Google zefektivňuje procesy, které už děláme, zatímco OpenAI se nám snaží vnutit proces zcela nový.

Co to všechno znamená pro mé portfolio? AI tu bezpochyby zůstane a bude integrována do všeho, co používáme. Trh však nyní prochází drastickou očistou. Jsme na samém konci fáze wow efektu a nastupuje střízlivá realita.

Jako investor se nyní vyhýbám společnostem, které sází na AI turisty, uživatele hledající dopamin a zábavu. Příběh Suna v hudebním průmyslu nebo Clubhouse na sociálních sítích slouží jako varovný prst. Tyto firmy, postrádající ekonomický moat jsou často postavené na jediné, snadno napodobitelné technologii, a čelí boji o přežití a drastickému odlivu uživatelů.

Věřím, že nejlépe dopadnou nudní, zavedení hráči. Společnosti, které jsou již etablované, mají silnou značku a hlavně masivní uživatelskou základnu, která je v jejich ekosystému uzamčena svou prací. Pro Adobe nebo Google není AI tím produktem, ale jen další funkcí, která činí jejich stávající produkt nepostradatelným.

Možná to zní jako paradox, ale v éře největší technologické revoluce našich životů se jako největší investiční příležitost jeví sázka na staré, spolehlivé a zavedené firmy, které pouze chytře inovují. Je to bezpečnější než sázet na divoké karty, které slibují revoluci, ale doručí jen hračku na jedno použití.

11. 1. 2026 ~ Akciový Filozof

Disclaimer: Tento článek nepředstavuje finanční poradenství, investiční doporučení ani faktický podklad pro vaše investiční rozhodnutí.