Článek
Ivana Tykač, manželka českého podnikatele a miliardáře Pavla Tykače, ve svém textu správně identifikuje napětí v západních metropolích, její úvahy jsou ale neúplné. Pokud hovoří o levicovém radikalismu jako o hrozbě pro stabilitu, měla by se stejnou vervou analyzovat podhoubí, ze kterého tento hněv vyrůstá. Současná ekonomická realita totiž ukazuje, že sociální nůžky se rozevírají tempem, které historie pamatuje jen z dob před velkými společenskými otřesy. Data mezinárodních organizací potvrzují, že zatímco majetek nejbohatšího procenta populace strmě roste, reálné příjmy střední třídy stagnují a náklady na základní životní potřeby, zejména bydlení, se stávají pro běžného pracujícího nedostupnými.
K tomuto napětí se v posledních letech přidává také hluboká frustrace z klimatické krize, která zejména pro nejmladší generaci představuje bezprostřední existenční hrozbu. Pocit, že politické a ekonomické elity nejsou ochotny v zájmu ochrany planety obětovat krátkodobé zisky, vede část aktivistů k přesvědčení, že standardní demokratické procesy jsou příliš pomalé a neúčinné. Je však nezbytné striktně rozlišovat mezi legitimním voláním po změně a akcemi, které ohrožují základy fungování společnosti. Jakékoli útoky na kritickou infrastrukturu nebo energetické sítě jsou v demokratickém právním státě neospravedlnitelné a nebezpečné. Takové kroky nejenže přímo ohrožují bezpečnost občanů, ale ve svém důsledku diskreditují celou snahu o ochranu klimatu a pouze prohlubují příkopy mezi různými skupinami obyvatel, místo aby hledaly nezbytný společenský konsenzus.
Radikalizace není příčinou nestability, ale jejím příznakem. Pokud budeme ignorovat fakt, že koncentrace bohatství v rukou hrstky vyvolených oslabuje demokratické instituce a pocit sounáležitosti s celkem, budeme se jen marně potýkat s následky v podobě politických extrémů. Charitativní projekty nebo soukromé nadace, jakkoli mohou být bohulibé, nemohou nahradit funkční stát a spravedlivý ekonomický systém. Skutečným nebezpečím pro naši civilizaci je slepota vůči nerovnosti, která rozežírá základy naší společnosti zevnitř. Pokud nedokážeme nabídnout funkční řešení pro aktuální společenské a environmentální problémy, prostor přirozeně vyplní ti, kteří slibují radikální řez. Polemika s levicí by tedy neměla být jen kritikou jejich metod, ale především sebereflexí systému, který přestal sloužit většině.
