Článek
Pokud si kdokoliv z nás (včetně mě) zvolí cestu, na které chce inspirovat druhé, má příliš subjektivní pohled na život - a taková pravda může být sice zajímavá, ale zároveň je příliš ohraničená a tím pádem i omezující… Plus tam, kde jsou hranice, je konkrétní vize, tvar a názor. A to je vhodné pro naši osobnost, abychom si udrželi to, kým jsme. Ale není to už žádoucí při snaze pomoci druhým. Protože každý si musí najít svou pravdu, ten svůj odstín svého života, který mu pomůže najít vlastní definici štěstí. A toho nikdo nedocílí, když bude pouze sdílet onu subjektivní (konkrétně definovanou) pravdu někoho jiného. A to je úskalí většiny ezo-spirituálních koučů a terapeutů. Věří jen své pravdě, protože jim pomohla.
Když jsem proto před časem přemýšlela, jak se vymanit z té ezobubliny, do které jsem se díky své vlastní sebepoznávací cestě dostala, hledala jsem vhodné studium, které by mi v tom pomohlo. Nechtěla jsem se ale upsat na několik let, a přesto jsem chtěla kvalitní informace. Protože jsem už nechtěla jen sdílet své subjektivní dojmy, chtěla jsem nahlédnout za oponu objektivních znalostí…
Přihlásila jsem se na Harvard. Dálkově, online, na pár samostatných programů. Abych si vyzkoušela svou angličtinu a hodnotnější studium než předražené kurzy na sociálních sítích… Vybrala jsem si program o psychologii štěstí, jak pracovat s úzkostí a zakončila jsem to studiem neurovědy s „titulem“ MicroBachelors® (mikrobakalář), abych lépe chápala, co se děje v těle v určitých situacích. Nejedná se o žádný uznávaný titul, ale ověřený certifikát, který potvrzuje, že jsem kurzem (a následnou zkouškou) prošla.
A právě toto komplexní studium mi pomohlo spojit to, co intuitivně cítím, se světem vědy a výzkumů… A uvědomila jsem si, že většina lidí bez detailnějšího vzdělání předává jen svou zkušenost. Ta je samozřejmě cenná, pokud narazíte na člověka, který myslí podobně jako vy, žije podobně jako vy, a prožívá situace podobně jako vy. Takže šance tu je, proto na každém kurzu najdete většinou jednoho člověka, kterému to změní život, zatímco jiným to přinese pár aha momentů, které se záhy rozplynou…
Proto je také takový rozpor mezi tím, zda jít za psychologem nebo nějakým koučem či terapeutem, když každý, kdo si něčím prošel, má pocit, že může být terapeutem. Ale kdyby se tito lidé rozdělili, že mohou radit jen konkrétním lidem v konkrétní situaci - zatímco psycholog je vyškolen, aby uměl pomoci každému - bylo by mnohem více klidu a tyto informace z ezoterického a psychologického světa by se začaly doplňovat. Koneckonců všem jde o to samé - dovést zmateného člověka zpět do srdce.
-
A tím se dostávám k tématu dnešního článku.
To hlavní, co mi dané studium přineslo a čím mě obohatilo, bylo zjištění dvou okolností, na které se potřebujeme zaměřit, pokud nežijeme šťastně:
1. Rozlišit, zda jsme nešťastní nebo jen málo šťastní?
Většina lidí spadá totiž do té druhé skupiny, ale situaci řeší, jako kdyby byla v té první. Když jsme ale nešťastní, potřebujeme pomoc. (Naše tělo potřebuje pomoc, naše myšlenky potřebují uklidnit a emoce stimulovat.) Skutečně nešťastný člověk patří do odborné nebo lékařské péče (psycholog/psychiatr..), zatímco pokud je někdo jen málo šťastný, pak si většinou dokáže pomoci sám. Jen potřebuje poradit, nasměrovat a něco vysvětlit. A směr nám mohou ukázat knihy, semináře, zkušenosti druhých, nebo i odborný poradce, kouč, psycholog…
(Je to jako když si představíte člověka po operaci páteře, který vyžaduje rehabilitaci pod dozorem. A nebo někoho, kdo je zdravý, ale cítí se ochablý z nedostatku pohybu a chce začít cvičit, a tak hledá, jaký styl by mu nejvíce vyhovoval. Ten první případ patří do péče zdravotníka, ten druhý si může vybrat podle svých možností.)
A jakmile si uvědomíte, že vlastně až tak nešťastní nejste, ale jste jen „prázdní / nepochopení, vyčerpaní…“ v nějaké oblasti svého života, ale jinak máte spokojený život, pak vám stačí většinou jen to správné nasměrování, které vám pomůže to své štěstí „doplnit“.
A právě k tomu nám slouží naše pilíře štěstí. Vědět, že je máme, že existují, a že s nimi máme pracovat. A na to navazuje druhý bod:
2. Uvědomit si, jaké máme pilíře štěstí?
Pilíře štěstí jsou naše opěrné body, které podpírají náš život a formují ho do podoby, jakou prožíváme. Patří sem například vztahy s přáteli, vztah k sobě, naše práce nebo smysl života. Každý pilíř nám něco dává a nějak nás ovlivňuje.
A proto je důležité - nezaměňovat je a nespojit je v jeden.
Pokud se pro někoho stane smyslem života mít láskyplný vztah a vše ostatní přestane řešit, pak opomene věnovat energii práci, zázemí, budování vztahu s přáteli a upne se jen na partnerský život. Když se ale takový pilíř rozpadne, není žádný opěrný bod, který by pomohl udržet nás nad vodou, a to pak velmi snadno sklouzneme z pozice „málo šťastný“ do „nešťastný“ a začneme se psychicky i fyzicky ztrácet a propadat.
Také se může zdát, že vztah k sobě (sebeláska) a smysl života je to samé, ale to je velké nepochopení některých ezoterických názorů. Sebeláska je vztah k sobě. Smysl života je v tom, jak prožívám život. Vzájemně se to prolíná a jedno bez druhého nevytvoří harmonický život, ale když si své pilíře neuvědomíme a nerozdělíme, snadno ztratíme pocit vnitřní rovnováhy, a v životě tak stále padáme.
Proto, pokud cítíte, že máte spokojený život, ale někde vás něco tlačí jak nepohodlné boty, zkuste se zaměřit na to, jaký z vašich pilířů štěstí potřebuje vaši momentální péči?
Někdy je to nalezení smyslu života, jindy obnova vztahu se sebou, nebo upevnění partnerského vztahu a nebo péče o naše zdraví. Je to oblast peněz, lásky nebo nějakých nenaplněných tužeb?
Zkuste si rozložit svůj život na opěrné body a vnímejte, jak ulevující je, když zjistíte, že i kdyby se vám něco momentálně nedařilo nebo rozpadlo, stále máte dost opory, abyste to zvládli. Stačí si jen uvědomit, kam zaměřit svou pozornost.
