Článek
Když se Matěj narodil, nikdo netušil, že se jeho první krůčky stanou doslova malým zázrakem. První měsíce probíhaly jako u každého jiného miminka – úsměvy, broukání, zvědavé pohledy. Jenže kolem osmého měsíce si rodiče začali všímat, že Matěj není tak pohyblivý jako jeho vrstevníci. Nelozil, nesnažil se zvednout. Místo toho spíš jen ležel a pasivně sledoval okolí.
Po sérii vyšetření zazněla diagnóza: hypotonie dolních končetin – tedy snížené svalové napětí, kvůli kterému bylo pro Matěje těžké posilovat nohy a udržet rovnováhu. „Možná nikdy nebude běhat,“ řekl tehdy lékař potichu rodičům. Ta věta zůstala viset ve vzduchu jako těžký mrak. Ale v tu chvíli se rozhodla zasáhnout Matějova babička Jana.
Srdce větší než diagnóza
Janu znám osobně – vždycky byla neuvěřitelně trpělivá a pozitivní. Sama má za sebou třicet let ve školce a ví, jak děti motivovat, i když to zrovna nejde hladce. Matějovi se začala věnovat každý den. Ne jako babička, která jen hlídá. Ale jako trenérka, terapeutka a největší fanynka v jednom.
Každé ráno rozbalila deku, připravila hračky, gymnastický míč a začala cvičit. Někdy se Matěj vztekal, někdy byl unavený. Ale Jana nepolevila. Věděla, že bez pravidelného pohybu to nepůjde. Cvičila s ním v rytmu písniček, vymýšlela hry, během kterých si ani nevšiml, že vlastně posiluje nožičky.
Vedle domácího cvičení přidali i procházky na čerstvém vzduchu. Každý den aspoň hodinu venku, na trávníku, na písku, u klouzačky. Všechno bylo přizpůsobeno jeho potřebám. A pokroky? Nejdřív pomalé, skoro neviditelné. Ale kolem osmnácti měsíců se to zlomilo – Matěj udělal první samostatné kroky.
Z chlapce, který jen ležel, je dnes malý běžec
Dneska je Matějovi pět. Nedávno jsme ho viděli na dětském hřišti – a nestačili jsme se divit. Běhal, skákal, šplhal. Nikdo by neřekl, že tohle dítě mělo ještě před pár lety potíže stát bez opory. „Nechci slyšet, že něco nejde,“ říká babička Jana s úsměvem, když vzpomíná na ty náročné měsíce. „Chtělo to jen čas, trpělivost a hodně lásky.“
Její přístup byl přitom velmi v souladu s tím, co doporučují odborníci – děti v předškolním věku by se měly hýbat minimálně 3 hodiny denně. Ale nejde jen o čísla. Jde o to, aby pohyb byl radostí. A právě to se Janě povedlo dokonale – udělat z rehabilitace každodenní rituál plný her, úsměvů a blízkosti.
Matěj je dnes zdravý, šťastný kluk. A my ostatní? Tiše obdivujeme sílu jedné obyčejné babičky, která prostě jen odmítla vzdát se naděje.
Zdroje: Autorský článek / Vlastní zkušenost
