Článek
Láskou ke zvířatům, z nichž si udělal dost netradiční mazlíčky, byl proslulý Lord Byron, aristokratický básník a významný představitel anglického romantismu. Nejenom tvorba, cestovatelská vášeň a skandální způsob života, ale i jeho záliba ve zvířecí společnosti se stala legendární.
Napůl ochočený vlk jménem Lyon a smečka psů by nebylo nic až tak podivného, ale Lord Byron choval kupříkladu i medvědy, k čemuž se váže jedna neuvěřitelná historka.
Vlastním jménem George Gordon Byron v mládí studoval na slavné Trinity College v Cambridge, jejíž představitelé mu zakázali vodit si na přednášky psa, protože to univerzitní pravidla nedovolovala. Lord Byron ale všechny převezl, když si s sebou příště do školní budovy přivedl medvěda a způsobil tak zděšení a poprask.
Překvapivě ale bitvu s vedením školy vyhrál, protože nic takového zakázáno výslovně nebylo, a medvěd tak směl zůstat nejenom v učebně, ale chodil s Byronem na řetězu i po školních pozemcích.
Jeho kolega básník Percy Shelley navštívil Byrona v Benátkách a byl tak plný dojmů, že ihned napsal: „Panství lorda B se skládá kromě služebnictva z 10 koní, osmi obrovských psů, tří opic, pěti koček, orla, vrány a sokola… Právě jsem na velkém schodišti potkal pět pávů, dvě slepice a jeřába.“
Kromě toho měl Lord Byron v různém období svého života ještě lišku, pávy a legendární kozu se zlomenou nohou. Největší láskou mu byl ale Boatswain, obrovský novofundlandský pes, kterému se po smrti na vzteklinu dostalo cti v podobě mramorového náhrobku.
Romantičtí básníci byli zřejmě k výstřednostem předurčeni, protože i francouzský básník Gérard de Nerval měl velmi neobvyklou slabost. Jeho mazlíčkem se stal humr jménem Thibault, který nežil pouze v akváriu, ale doprovázel svého páníčka na modrém hedvábném vodítku i při procházkách po pařížských parcích. Humři mohou přežít mimo vodu několik dní, takže se o žádné týrání zvířat nejednalo. Jenom o poněkud nezvyklý výstřelek.
I k 7. prezidentovi Spojených států, Andrew Jacksonovi, který byl proslulým válečníkem, se váže jedna zvířecí historka. Jackson měl věrného přítele, papouška jménem Poll. Ten se projevil na důstojném pohřbu svého pána hlasitými nadávkami hodnými starého námořníka. Truchlící dav byl „zděšen nedostatkem úcty ptáka“ a Poll tak vstoupil do amerických dějin.
Poll ale nebyl jediným neobvyklým obyvatelem Bílého domu. Teddy Roosevelt měl „doma“ jednonohého kohouta a James Buchanan zase dva orly.
Nejneobvyklejším zvířetem, které našlo domov ve vaně v East Room, byl aligátor v době mandátu 6. amerického prezidenta Johna Quincy Adamse. Ten jej dostal darem od francouzského aristokrata markýze de Lafayette a rád jím prý děsil hosty.
O extravaganci Salvadora Dalího, nejvýznamnějšího malíře období surrealismu, zřejmě nikdo nepochybuje. Možná ale nevíte, že se projevovala i v náklonnosti ke vskutku neotřelé domácí společnosti.
To, že byl Dalí nadšeným obdivovatelem zvířectva se koneckonců podepsalo i na jeho tvorbě. Kdeco, nebo spíš nebo kdekdo mu sloužilo jako předloha. Holubice, sloni, humři, nosorožci… Každý živý tvor mohl být předmětem jeho úžasných uměleckých děl.
Nápad pořídit si mravenečníka, se kterým byl Dalí přistižen fotografy při výstupu z pařížského metra, dostal údajně proto, že jeho přítel André Breton měl z nějakého důvodu přezdívku „Le tamanoir“, neboli mravenečník.
Dalí byl často viděn i ve společnosti kohouta Oscara, ale zřejmě největší proslulost získal jeho milovaný ocelot Babou, který jej v 60. letech minulého století na vodítku a s obojkem posetým kamínky doprovázel prakticky všude. A k tomu se váže jeden úsměvný příběh hodný Salvadora Dalího.
Dalí si vyšel na večeři do podniku na Manhattanu opět v doprovodu milovaného ocelota. Ačkoli byl Babou uvázán za vodítko ke stolu, jedna paní v restauraci dostala panický strach. Aby ji Dalí uklidnil, přesvědčil ji, že Babou je obyčejná kočka přemalovaná v op art designu (styl vizuálního umění, který využívá optické iluze).
Babou ale dokázal vzbudit pozdvižení i jinak. V pařížské galerii počůral vzácnou litografii ze 17.století. Dalí ovšem majiteli vysvětlil, že spojení s ním může uměleckému dílu jenom zvýšit hodnotu, načež galerista okamžitě navýšil jeho cenu o 50 %. No nebrali byste to? Starou litografii počůranou ocelotem slavného Dalího?
Vy nic z toho ale raději nezkoušejte, a teď mám na mysli hlavně tu divokou zvěř na veřejnosti. Dnes už by vám to zřejmě neprošlo a ne proto, že asi nejste světem uznávané osobnosti, ale protože je zkrátka jiná doba. V minulých stoletích bylo ještě možné ledacos.
